setkání

22. srpna 2014 v 17:23 | Alape |  denní střípky
Sedím na lavičce v malebném parčíku. Jsem tu sama. Sluníčko mě prohřívá tvář i tělo, nastavuji mu i své dlaně. Je to už tak dávno, co jsem byla takto v kontaktu s přírodou. Uvědomuji si, jak moc mi to chybělo...
Ufff! Ty programy...
Cítím, jak se celá zklidňuji, jak ke mě příroda začíná promlouvat, zvuk města se pomalu vytrácí a já na chvíli splývám se ševelením stromů. Rostou tu převážně javory ... mí učitelé.


Zaměřuji svou pozornost do svého vnitřního prostoru, kde cítím velký smutek a samotu. Jen je pozoruji. Je mi jasné, že se musím vrátit v čase a začít zase fungovat jako kdysi: být jen pozorovatel. A prostě jen ... být ...
Jak je to už dávno, co jsem to doopravdy dělala naposled? Poslední zamlžené období mi to nedovolovalo ... a ať už jsem to v průběhu času nazývala jakkoli, bylo to vždy jen: pozorovat a být ...

Sedím na lavičce. A v tichosti vzpomínám na nedávné setání. Byla to úžasná zkušenost, naplněná něčím velmi hlubokým ... v ty momenty jsem ale nevěděla čím. Mozek nepracoval, neanalyzoval. Jen jsem to setkání prožívala, nic víc.
Problém byl ale v tom, že na rovině osobností jsme se ne ve všem potkávali a ... něco se stalo, tuším, ale jistě nevím co přesně ... a cosi se zvrtlo. Až teprve pak nastoupil mozek se svým vyhodnocováním a ... totálně všechno "doje*al".
Později se mi pak povedlo vyvést ještě jednu věc, a i když vím, že společensky je to out, vnitřní pocit mi říká, že to tak bylo správně ...

Tím jsem z klidu vypadla úplně a začalo sebeobviňování a hledání chyby u sebe ... Něco vám řeknu: strach, jako že znám jeho mnohé podoby, umí být dost hrozný - ale nikdy, a to NIKDY musím zdůraznit - neudělá takovou paseku jako tyhle autodestruktivní programy. Během 2 týdnů jsem si stihla tak pokazit tělo, že nyní je potřebná jeho důkladná údržba a oprava ...



Ale to setkání bylo úžasné! Pocity, které jsem cítila uvnitř, jsem nebyla schopná v ty momenty převést do slov... Cítila jsem takovou blízkost a lásku, jako nikdy předtím.
Když jsme se potkali, chtělo se mi říct: "Je krásné tě znovuvidět!" ... úplně jsem se při tom tetelila blahem. Rozum pak zasáhl a já to neřekla...
Bylo to poprvé, co jsme se viděli naživo. No, vlastně možná i naposled ...
I on mi říkal, že má pocit, jako by mě znal už strašně dlouho.
Jiné pocity neumím pojmenovat. Nevyznělo by to shodně ... ale bylo jich tam mnoho ... mnoho dalších.

Minulé nedávné období, provázené nesnesitelným pnutím a samotou, kdy jsem si přála nebýt, tedy ne ve smyslu spáchat sebevraždu nebo tak něco, to ne ... ale nebýt tady, být prostě někde jinde, kde je prostředí příznivější, neřeší se různé hovadiny jako tady, prostě - kde se cítím alespoň o něco víc doma ... nebo doma ... mě vedlo k hledání odpovědí.
A tak došlo, samozřejmě, i na Tarot.

... a karty vnesly do celé situace trochu víc světla ...

Ano - známe se z minulých životů. Ne z jednoho, nebo dvou ... častokrát jsme kráčeli spolu bok po boku ...

Den po výkladu mě odpoledne zmohla náhlá únava, které nejde odolat. Jsou to vzácné okamžiky ... snů, komunikace, vizí ...
Zdál se mi sen. Nádherný. Byl o nás dvou. Jen krátké výseky různých životů. Vypadali jsme pokaždé jinak, přesto jsem věděla, že jsme to my... V té bezbřehé lásce a nekonečném štěstí, které jsem tam prožívala, jsem se úplně rozpouštěla. Bylo to něco nepopsatelně nádherného ...
A pak mě to najednou "vykoplo" ven. Možná následovalo něco, co jsem neměla vidět ... nebo si pamatovat. Nevím. Ale když jsem se pak v této realitě rozhlídla ještě mírně "mimo", cítila jsem sice stále to obrovské štěstí, ale zároveň na mě sedal obrovský smutek - byla to jen připomínka minulého, krásná vzpomínka ... a realita je nyní hodně jiná...



Sedím na lavičce. A všechno to, co jsem popsala nahoře, pozoruji. V tichosti, se zaujetím, v čistotě. Cítím, jak se mi tělem rolévá stále větší klid a mír. Smutek, neklid a všechno další pomalu z vnitřního prostoru mizí ... a vidím sama sebe, jak zářím do prostoru. Jak si vyměňuji energii s okolní přírodou. Na chvíli se stávám šuměním v korunách stromů, které mě zpočátku chlácholilo ...

Mezitím se nebe zatáhlo, sluníčko schovalo a první známky chladu na kůži mě vyhánějí pryč. Vstávám z lavičky a jdu pomalu domů. Cítím se jakoby zpomalená a je mi moc hezky. Tělo nic neváží.
Mrkám na hodinky. Jsem zvědavá, kolik času vlastně během té chvilky uběhlo. A jsem překvapená ... třičtvrtě hodiny ...

Nyní se začíná hlásit mozek. Pořád potřebuje rozebírat - všechno. Chce potvrzení, nějakou jistotu.

Najednou ke mě přistupuje paní s kočárkem a ptá se mě na cestu do obory, která je hned za námi. Chvilku si povídáme, pak jdeme každá svou cestou.

Možná se mi podařilo věci trošku zklidnit, napadá mě.
"Zas tak dobrá nejsi," ozve se vzápětí kritika. "To není žádný důkaz!"
Nebaví mě poslouchat remcání a tak tomu dál nevěnuju pozornost. Všímám si raději svého těla, které stále nic neváží - jde, jako by bylo nehmotné. Žádná tíha ani tlak ... nic.

Je mi hezky.
Jdu zpomaleně domů a snažím se setrvat co nejdéle v těch úžasných pocitech klidu, ticha a čistoty...

Ale po asi 20m mě najednou zastaví pán, který se ke mě rozeběhl od auta a ptá se mě na lékárnu ... :-)

Pomalu se ubírám pak dál.
Na semaforu je červená. Stojím. Pevně a klidně.
Nejde si ale nevšimnout, jak se na mě otáčejí hlavy v projíždějících autech... Nejdřív se překvapeně rozhlížím a otáčím, co že je kde tak zajímavého ... ale jsem tu úplně sama ...
A korunu tomu všemu dává jedna paní jdoucí jiným směrem přes křižovatku. Otočila se za mnou snad 4x a naposled málem nabourala do semaforu na druhé straně silnice ... jako by viděla někoho, koho chce pozdravit, protože ho zná ... ale - já jí neznám určitě - tedy v tomto vtělení ...

Nevím, co ten závěr znamená. Nechce se mi to analyzovat, ani nad tím přemýšlet. Uvnitř cítím klid ... konečně! Po tak strašně dlouhé době ... ! Je mi hezky ... a tak to jdu co nejdříve zapsat, aby se i v textu ten klid mohl odrazit ...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 20:31 | Reagovat

Ali piš, jsem ráda, že se vznášíš.To je snad nevhodné slovo, spíš, že jsi vyrovnaná, že máš duchovní a rozumovou rovinu zobáčky proti sobě. :-) Prostě jen jsi samým bytí. :-)♥♥♥

2 alape alape | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 21:20 | Reagovat

[1]: Teď už pomalu zas ten úžasný stav vyprchává, ale je super, že se mi ho podařilo po tak straaaaaaaaaaaašně dlouhé době navodit - teď už bude tréning snazší ... tedy ve smyslu, že se mi oživila vzpomínka. I když vnější okolnosti jsou zatím ... nic moc ...

Ono to celé pak ještě pokračovalo v baráku u výtahu ... a to bylo taky moc krásný - jak jsem vcházela vchodovými dveřmi, všimla jsem si, že přichází rodina s kočárkem. Sice jsem je neznala, ale mířili dovnitř. A tak v tom klidu jsem počkala až přijdou a paní jsem podržela dveře a vzájemně jsme si dávaly přednost a pak její manžel zas podržel dveře mě ... a jelikož přijel menší výtah, kam bychom se všichni nevešli, tak jsem nastoupila a už už odjížděla, když jsem si všimla, jak na mě jejich malý synek, co šel vedle kočárku, kde druhý spal, volá a dělá pápá ... To bylo tak roztomilý! Tak jsem mu taky dělala pápá a málem jsem ani neodjela :-D  :-D  :-D

3 Helena Helena | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 21:37 | Reagovat

[2]: Zajímavý je taky ten sen, z kterého jsi byla pak venku, možná se týká budoucnosti to, co jsi neviděla, moc bych ti přála štěstí Ali. :-)  :-) V každém případě si myslím, že ještě není konec. :-)

4 alape alape | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 23:00 | Reagovat

[3]: Heli, písnu ti na mail :-)

5 eva eva | E-mail | 27. srpna 2014 v 10:41 | Reagovat

Alape,jsi nádherná citlivá bytost! Nebudu se teď víc rozepisovat,nemám moc času. Cítila jsem jen ,že MUSÍM alespoň něco napsat. Ach ty rolétané dny,kdy se člověk nemůže zklidnit. Ta moje práce!! Víš,že jsem teď na výstavě v Nitře /kde jsem prodávala/,toť moje práce, zažila něco úžasného!? Naproti mému stáku předváděli krásné masážní křesla. Jedno bylo i s hudbou. Najednou slyším povědomou píseň. Kde já ji jen zaslechla! No jasně! Mladí byli loni na  "Kanárech" a navštívili tam delfinárium.  Taky "kosatkárium" :-D Natočili velkou část toho programu a samozřejmě jsme se na to doma dívali. Vystoupení,při kterém se člověk neubrání slzám,protože tam například ukazovali narození kosatky, zazněla píseň ALEGRIA. A to bylo to,co jsem zaslechla taky na té výstavě. Asi jsem při tom nějak zareagovala,protože mně od těch masáží pozvali,ať si to jdu také vyzkoušet. Věděli že kupovat nebudu. No co víc říct. Zavřela jsem oči a dvacet minut jsem byla úplně někde jinde. Vůbec jsem nevnímala proudy lidí kolem . Masáž :-) byla pak každý den a vždy s tou jedinou písní. Zkrátím. Když má člověk problém,je dobře uniknout z reality někam jinam. Do fantazie,do minulých životů,na lavičku do parku,sednout si na pařez v lese anebo jen na "obyčejné" masážní křeslo /které mě mimochodem ale pěkně dloubalo do žeber :-D /. Ty tady to odreagování ovládáš a to je dobře. Snění nám nikdo nevezme. A není to jen o snění. Uspořádají se přitom myšlenky a člověk je opravdu takový očištěný. Pak může fungovat dál. Alegria mě v Nitře nastartovala a má to dohru. Na YouTube jsem našla nádherné artistické vystoupení. Jsou to jen části z celkového programu,ale i tak. Nádhera. A relax. Pěkné dny. Eva

6 alape alape | E-mail | Web | 7. září 2014 v 20:43 | Reagovat

[5]: Evi, to musel být úžasný zážitek - jak se ti to všechno nádherně propojilo a sladilo dohromady ... i fakt, že jsi měla možnost se odreagovat přímo na výstavě, které bývají hodně náročné ... (taky znám :-) - kdysi jsem pomáhala jedné známé)

Pěkné dny i tobě, Evi! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!