Jirkova jinakost

4. října 2013 v 3:30 | Alape |  téma týdne
V dávném hlubověku, kdy jsem chodila na ZŠ, tehdy vlastně ještě ZDŠ (náš ročník byl první, který do deváté již nešel), chodil se mnou do třídy hoch, říkejme mu třeba Jirka.
Byl jiný než ostatní kluci ve třídě. Nezajímaly ho auta a technika ani bitky a klučičí souboje, nehrál nikdy čáru z céček s ostatníma a když mu občas přistála mokrá houba v obličeji ("úžasná" to zábava několika výtečníků, kteří nešetřili nikoho z nás), tak se buď rozbrečel nebo se ještě víc scvrknul ve své lavici.
Seděl většinou sám a vypadal, že je tomu rád. Druhá lavice u okna byla jeho zázemím, které se snažil střežit před kýmkoli, kdo by ho chtěl náhodou vyrušovat z jeho zádumčivého kreslení zvláštních obrázků, kterým málokdo z nás rozuměl.
Jakákoli konverzace s ním nepřicházela v úvahu, protože na většinu otázek vždy jen tak něco zabručel, v lepším případě to pak bylo: "hm ... no ... ano ... ne". A tak jsme netrápili ani jeho ani sami sebe a nechávali ho jeho vnitřnímu světu, který evidentně preferoval.
Patřil k žákům, kteří měli nízký průměr. Mezi učiteli nebyl moc oblíben, protože se neučil. Jeho špatné známky z ústního zkoušení mu zachraňovaly písemky, takže nepropadl.
Dodnes přemýšlím nad tím, jak je možné, že si toho nikdo z učitelů nevšiml dřív ...
Tuším, že to bylo někdy v 5.,možná 6. třídě, co jsme dostali novou učitelku na dějepis (+češtinu). Byla přísná, ale spravedlivá. Vzbuzovala v nás respekt, ale měli jsme ji rádi. Používala svůj systém, odlišný od ostatních učitelů, který spočíval v malém a velkém známkování.
Malé známkování se zakládalo na tom, že během hodiny vyvolávala jen třeba na 5 min v lavici, při velkém jsme dostávali větší prostor u tabule. A do toho vkládala různě písemky, většinou neavizované...
A tak někdy během prvních měsíců při společném "sbližování se" s touto ženou, došlo k následujícímu:
Roznášela nám oznámkované písemné práce, každému jednotlivě ji podala do ruky, (možná si potřebovala spárovat obličej se jménem) a občas něco poznamenala nebo upozornila, na co se má dotyčný zaměřit.
U Jirky se zastavila, podívala se znovu na list papíru, který se nacházel v jejím zorném poli nahoře zbývající hromádky, kterou držela v ruce a znovu zkoumavě na Jirku. Bylo cítit jakési napětí ve vzduchu.
"Máš za jedna! Toto byla jedna z mála prací, kde nebyla ani jedna chyba!" znovu překvapeně těkala očima z popsané stránky na hocha v lavici. "Tys to opsal?"
"Ne!"
"Když se teď přiznáš, že jsi opisoval, nebudu to pro tentokrát řešit!"
"Neopsal!"
"Tak mi řekni datum založení (...)"
"No ......"
"Ano?" Vrásky na mladém obličeji se prohloubily. Pravděpodobně tím, jak žena bojovala se svými emocemi.
" ... to ... založ ... "
"Takže jsi opisoval!"
" ... neee ..." Jirkův tichý hlas se mírně zlomil.
"Tak mi řekni to datum! Když jsi to sem napsal správně!"
"Ano. ... tedy ...b..." jeho prsty drtily školní lavici a neposlušná noha tiše podupávala v nervózním taktu neznámé hudby.
"Jak mi tedy vysvětlíš, že jsi to den předtím vůbec neuměl při ústním zkoušení a teď máš za jedna?!"
"Hmmm .......... "
"Ty si ze mě děláš legraci?" učitelčin přísný tón se zdál být ještě přísnější.
" ... neee ...e ..." Jirkovi se opravdu ten slovní projev vůbec nedařil.
"Víš co? Uděláme to jinak: já ty písemné práce dorozdám později a ty pojď teď k tabuli! Když jsi to sem všechno napsal dobře, tak mi to budeš schopný také zopakovat celé, když jsi to," udělalala krátkou dramatickou pauzu, "neopsal, jak říkáš!"
Jirka se zvedl ze své židle a velmi neochotně následoval učitelku do prázdného prostoru u tabule před prvními lavicemi. Bylo vidět jak se mu tvoří drobné kapičky potu podél vlasové linie a pod nosem.
Učitelka si sedla na židli, pootočila se mírně do prostoru, aby na nás všechny viděla: "A jestli uvidím, že někdo napovídá, dostanete pětku oba!"
Jirka stál před tabulí, nohy mírně rozkročené a kýval se lehce ze strany na stranu.
Mladá žena byla evidentně v rozpacích. Nevěděla, co si o tom celém myslet, protože Jirka to údajně neopsal, ale na jakýkoli pokus o komunikaci s ním z něj dostala jen několik málo slov, které s dějepisem nesouvisely.
"Jirko," řekla po pěti minutách, které se zdály být snad jak čtvrthodina, "tady jsi mi neukázal, že bys to uměl! Jedničku škrtám, máš za pět! Až se to doučíš, můžeš se přihlásit na opravné zkoušení. A příště nelži, když to neumíš!"
Jirka zavrávoral a začal se třást.
"Umím!" po tom všem neúspěchu si dovolil oponovat.
To už bylo i na učitelku příliš: "Běž si sednout! A řekni rodičům, ať se za mnou zastaví! Ze mě si legraci dělat nebudeš!"
Jirka sklopil hlavu a pomalu se otáčel doleva směrem ke své lavici. Celý se třásl a ještě jakoby z posledních sil se ozvalo plačtivé: "Umím."
Nikdo jsme nechápal, o co se to Jirka vlastně snaží.
Proč se chová tak zatvrzele?
Ano. Bylo v tom cosi zvláštního, co vůbec nedávalo žádný smysl a vylučovalo se to i s jeho dosavadním výkonem.
Byla to provokace? Vzdor vůči učitelce? Nebyl typ, co na sebe rád strhává pozornost ...
Učitelka vstala ze židle, vzala odcházejícího Jirku za rameno a otočila ho zpátky k sobě: "Tak mi to nějak vysvětli!"
(dodnes obdivuji její přístup a snahu pro porozumění)
Ve třídě bylo naprosté ticho, které nevěstilo nic moc dobrého. Atmosféra by se dala krájet, jak vzduch zhoustl touto napnutou situací.
Jirka se díval do země a celý jakoby vibroval.
Po hodně dlouhé době se ale přeci jen ozval jeho tichý, skoro neslyšitelný hlas: " ... když mám mluvit ... problém ... umím ... to napsat ... "
"Dobře!" učitelka mu dávala druhou šanci: "Vy dva z první lavice - běžte si sednout do Jirkové - a ty si sedneš sem a napíšeš mi to znova!"
Vzala ze své složky na stole prázdný papír a podala ho Jirkovi. Pak se podívala po ostatních: "Půjčte mu někdo propisku!" asi chtěla mít jistotu, že si Jirka z lavice mimo psací potřeby nevezme i případný tahák.
Poté, co dorazila propiska, učitelka se usadila na svou židli a nadiktovala Jirkovi několik otázek a nespouštějíc z něj oči, mluvila k nám ostatním, dělajíc jakési resumé nově probírané látky, která v písemce ještě nebyla.
A Jirka?
Zakýval se na židli, jako by ze sebe potřeboval shodit to napětí a pak .............. psal!
Dokonce se zvedl ze židle ještě před ukončením časového limitu a podával spokojeně učitelce popsaný papír.
A nejenže na všechny otázky napsal bezchybné odpovědi, dokonce některé z nich doplnil i o údaje, které učivo neobsahovalo...

A tak díky přístupu této vyjímečné ženy, která vysvětlila jeho jinakost i ostatním učitelům, se jeho známky podstatně zlepšily a ze skoro propadajícího studenta se stal v mnoha předmětech jedničkář.

téma týdne: introverti




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 4. října 2013 v 13:59 | Reagovat

Vehnalo mi to slzy do očí a současně se raduji,že to takhle skončilo.Bojím se pomyslet,kolik takových žáků bylo a možná ještě je.

2 alape alape | E-mail | Web | 4. října 2013 v 20:59 | Reagovat

[1]: Taky jsem při psaní nad tím přemýšlela. I když dneska je naštěstí už větší výběr různých základních škol i specificky zaměřených ... za nás to bývala buď jen normální nebo zvláštní a nic mezi tím ... (možná se pletu, ale o jiných, že by byly, nevím)

3 Radka Radka | E-mail | Web | 5. října 2013 v 15:08 | Reagovat

Pořád to říkám, že být učitelem je buď poslání nebo diagnóza. Tady to bylo naštěstí to první.
Moje dcera je na tom podbně, mluvení jí moc nejde, ale naštěstí testy zvládá dobře.

4 alape alape | E-mail | Web | 5. října 2013 v 22:47 | Reagovat

[3]: Ano, Jirka měl opravdu štěstí, ale nebýt tenkrát té nové učitelky ... no, nevím ... !
Držím vám oběma palce :-)

5 AURIL AURIL | Web | 6. října 2013 v 13:59 | Reagovat

Chudák kluk - to už asi měl spíš nějaký psychický problém, myslím, že introver by zkoušení u tabule zvládl. Každopádně díky ti za dobrý konec :)

6 alape alape | E-mail | Web | 6. října 2013 v 21:22 | Reagovat

[5]: Děkuji za komentář :-) Máš pravdu, určitě byl za tím nějaký psychický problém (proto o Jirkovi také nikde v textu nemluvím jako o introvertovi). Ale když jsem si pročítala ty různé a různorodé příspěvky k TT, tak jsem si na Jirkův příběh vzpomněla a dala ho sem jako takový extrém ... někteří psali o depresích, sebevražedných sklonech apod., což podle mě do introvertismu nespadá, a tak jsem reagovala něčím podobným, ale povzbuzujícím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!