léto, lééééééééééto mý....uf ! aneb - je libo vyprošťováka z depky?! - 2

20. září 2013 v 3:30 | Alape |  mé prožitky a zkušenosti
1. díl zde


Byla to hodně krušná noc.
Chytaly mě silné ataky pláče, kdy se tělo svíjelo nejen psychickou, ale i fyzickou bolestí. Cítila jsem každý orgán i sval...snad až do poslední buňky.
"Bude zázrak, když se dožije rána..." zněla mi stále dokolečka v hlavě jedna z doktorových vět.

A potom, někdy nad ránem, kdy už mi došly slzy, se i bolest těla najednou zklidnila a já si uvědomila, jak mi Apolon i ve "své smrti" strašně moc pomohl: to bylo vlastně poprvé za ty tři dlouhé roky, možná i dýl, co jsem brečela. A že se tak vyplavují i daleko starší nánosy trýzně než je tato ...
Cítila jsem stále ještě tíhu trápení, ale zároveň i úlevu a nesmírný vděk k Apolonovi.

Během té neskutečně dlouhé noci jsem si prošla různými stavy. Zážitkovými a velice hlubokými. Poznávacími a nesoucími pochopení...
Jedním z nich byl prožitek lidí, kteří kvůli např. autonehodě přijdou o své blízké ze dne na den. Ten šok a tu nesmiřitelnost... (takto napsané přede mnou na obrazovce mi to připadá strašně divné a povrchní oproti tomu hlubokému prožitku, plnému detailů, kdy jsem byla v cizím těle ženy ... ale jinak to zprostředkovat neumím).
Vybavil se mi úryvek z pátečního rozhovoru s kamarádkou po Skype, kdy jsem jí líčíla situaci s Apolonem a stěžovala si na svou bezmoc ... kdy mi řekla ze svého klidu: "Tak ať už se konečně ten bílej blbec rozhodne, jestli tu chce být nebo ne. Ať se buď uzdraví anebo odejde...". A já si najednou uvědomila, skrze prožitek, že s ní nemohu souhlasit. Že to není Apolonovo rozhodnutí! Ale moje! Chápete! MOJE! Že je to jen jeho reakce na mé přání, aby se už konečně našlo řešení na to jeho věčné očůrávání nábytku a všech možných koutů ... Jenže jak vám má zvíře říct, že má zdravotní problém?! Že ho něco bolí?! Byla jsem mylně přesvědčená o tom, že se ten zánět močového měchýře vyléčil po tom dlouhodobém podávání antibiotik od února ... a že takhle jenom "zlobí" a dělá si svá teritoria. Ale doktor v nemocnici mluvil o velkém zánětu ... Cítila jsem se provinile, jak jsem Apolonovi křivdila ... jak jsem byla slepá a hluchá a nechápavá ...
Další prožitek byl krásný - po dlouhé době jsem ucítila přítomnost Gaji (kdo je Gája sem nebudu psát, je to pro mě velmi intimní a ne všechno se sem dá napsat ...). Nicméně ona mi zprostředkovala pro mě nové pochopení fyzického těla a jeho fungování. V obrazech mi ukázala, proč je tak důležité, aby tělo bylo čisté ... Některé souvstažnosti ve hmotě, které mě nikdy ani nenapadly a navíc z úhlu pohledu úplně nového...
Pocit její blízkosti mě konejšil a uklidňoval. Dával mi sílu a vibrující radost v srdci, můj hrudník se jakoby otevíral a rozšiřoval snad donekonečna, pojímajíc do sebe všechno ...
A pak jsem odněkud zachytila to staré známé, tak důvěrné a hluboké: "CHRAŃ ŽIVOT!" Nejposvátnější zákon, který znám (jen krátké vysvětlení: netýká se hmotných těl ...) ... ano, naposled jsem tato slova "slyšela a cítila" vloni (ale o tom sem psát také nelze ...).


Těch prožitků a pochopení bylo daleko víc, ale tyto jsou asi nejvýraznější.
A na na konci této dlouhé noci jsem se dostala do klidu, kdy jsem věděla, že to všechno bylo tak, jak mělo a jinak to prostě nemohlo být.
V duchu jsem rozmlouvala k Apolonovi, kdy jsem mu poděkovala za to, že se rozhodl jít životem spolu se mnou, a že pokud se rozhodne odejít, že ho nechám, ale že pokud se rozhodne zůstat, budu velmi ráda a udělám maximum pro to, abych ho podpořila ... aby i on mohl získat další potřebné zkušenosti a vyvíjet se.

Druhý den ráno jsem volala do nemocnice, jak jsme byli domluvení s doktorem, abych se zeptala na Apolonův stav.
Cítila jsem se vyrovnaně a obě možné odpovědi mě připadaly stejné...
"Je to zázrak. Žije. Ale vyhráno ještě zdaleka není ...", zazněl povzbudivý hlas doktora na druhém konci telefonu.
Ten samý večer mi ale jiná doktorka řekla, že je to velice špatné, že ledviny a močový měchýř nefungují a má strašně vysoké hodnoty čehosi, a že pokud se to nezlepší do zítřejší vizity, že mi asi navrhnou eutanasii ...
Druhý den dopoledne mi ta samá doktorka řekla, že je to fakt zázrak, že stále žije, ale že i ty hodnoty se trochu upravily, takže se bude pokračovat určitě v léčbě a eutanasie se odsouvá na druhou kolej ...
Takhle nějak nahoru dolů se to pohybovalo během prvních dní a vlastně nezávisle na sobě se tři různí doktoři vyjádřili, že je to zázrak, že žije ...

Mě tato situace nakopla neskutečným způsobem. Z nečinnosti jsem se dostala do hyperaktivity a doma jsem mezitím uklízela. No, vlastně bych to spíš nazvala důkladným gruntováním. Záměr byl: ať se Apolon vrátí do skvostně čistého a nepotřebných věcí zbaveného bytu a nebo pokud se rozhodne odejít, tak ať jeho pach neprovokuje druhého kocoura, který byl nervní a nesvůj, že mu chybí kámoš, se kterým celou dobu odmalička vyrůstal a v podstatě trávil veškerý čas, když jsem byla od rána do noci v práci a domů se chodila víceméně jen vyspat. /Projevovalo se to třeba tak, že při česání kožíšku, které vždycky miloval, mě kousnul do ruky, byl smutný a málo žral./
Začala jsem se cítit i podstatně jinak - líp! Ten mlžný opar, který jako by zahaloval mé myšlení, se rozptýlil. Jako bych najednou začínala opět vidět smysl věcí, hmoty, toho, proč tu jsem ... Zmizel i probém s vařením si jídla sama pro sebe a jakoby samo se nastartovalo dodržování pitného režimu.
Vyndavala jsem ze skříní schované zásoby např. jídla, úklidových prostředků - které, pokud bych fungovala normálně během těch 3 let, by tu nebyly, protože bych je spotřebovala. Dobré věci jsem pečlivě dávala zpátky do vytřených poliček, zatímco všechno prošlé muselo bez milosti pryč. A s každou taškou odnesenou do popelnice, jsem cítila stále větší pohodu a klid...



(7/2009) ... a na mě zbývá jen židle ...




pokračování zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!