léto, lééééééééééto mý....uf ! aneb - je libo vyprošťováka z depky?! - 1

19. září 2013 v 3:30 | Alape |  mé prožitky a zkušenosti
S příchodem léta ke mě domů nepřišlo jen sluníčko, ale opět divná nálada a depka ... Když nad tím teď tak přemýšlím, nemám z tohoto období žádné vzpomínky.
Toužila jsem se z toho nějak vymotat - a tak jsem se průběžně snažila rozpomínat na věci, co mě v minulosti fungovaly... Začala jsem postupně pít zelený ječmen, koloidní minerály, donutila jsem se pravidelně pít vodu (udělala jsem si i tabulku, do které jsem si zaškrtávala každou hodinu vypitou sklenici vody, jinak jsem zapomínala), na televizi jsem se přestala dívat úplně a jen občas ji pustila kocourům i sobě jako kulisu. Bylo toho víc, ale teď si na všechno nevzpomínám.

Co bylo ale takové "zajímavější" - že jsem koncem srpna při jednom proplutí kolem televize zahlídla reklamu na Tři mušketýry (ty nové), které mám ráda. Je to moderní pojetí klasiky a hezká hudba. Objevila jsem to již dřív na webu, kde se dají sledovat filmy "on line" a měla jsem jedno období, kdy jsem si to pouštěla pořád. Jen kvalita obrazu je dost hrozná a někdy mě po dlouhém dívání bolely oči. Tak jsem byla ráda, že se na to můžu podívat v televizi v lepší kvalitě.
Datum bylo sobota 31.8. a já se těšila. Bylo to takové zvláštní, protože zároveň jsem cítila, že je to "zajímavé" datum, jinak nic. Indiferentní pocit mi prostě nic víc nenapovídal ... ani dobré ani špatné ...

Ve čtvrtek 29. jsem musela zavolat veterinářce, aby přijela, protože Apolon (bílej kocour, ještě jsem se nepropracovala k dodělání článku o tom, jak kocouři ke jménům přišli) - měl opět problémy s močením. Řešila jsem to už s touto MVDr. v únoru - tvoří se mu krystalky a písek v močovém měchýři a následně se ucpává močová trubice.
Tenkrát byl docela dlouho na antibiotikách, ale evidentně se to nevyléčilo. Nyní nemohl močit, brečel, když se snažil, ale nešlo to... jen zvracel a na pinďovi měl krev.
Jenže veterinářka nemohla přijet a poslala mladou kolegyni - "banální případ - je to častý problém u kastrovaných kocourů ... " Slečna přijela, dala mu tři injekce poté, co jsem ji všechno pověděla a ona prohlídla kocoura, nechala mi antibiotika v prášcích s instrukcí, jak mu je dávat a že se mám ozvat v úterý.
Slyšely jsme se ještě za několik hodin, kdy mě volala kvůli granulím, které jsem sháněla, protože mi došly (dieta na močový aparát pro Apolona) - že je nemá, ať je koupím přes internet a já jí přitom říkala, že se stav čičíka vůbec nelepší.
"Je potřeba počkat!"
"No jo, ale posledně se mu stav zlepšil hned po těch injekcích, " namítla jsem.
"Ne, je třeba počkat delší dobu, ty injekce nejsou kouzelné."
"Ok, počkáme", rozloučila jsem se s ní a zavěsila. Ona to přeci musí vědět líp, když je to její profese ...

(když si to teď přehrávám zpětně: já byla tak utlumená, celou dobu, co se týče myšlení, že si to vůbec nedokážu vysvětlit ... ale byl to právě ten permanentní stav přes celé léto s pár vyjímkama, kdy několik světlých chvilek taky bylo ... jak omámená práškama - ačkoli jsem žádné nebrala ... fakt nevím, k čemu to přirovnat ... prostě mi to vůbec nemyslelo a měla jsem i takové zpomalené reflexy)

ale zpátky k událostem:
Pátek byl strašný. Zdravý kocour napadal stále nemocného, což je zákon smečky... Nakonec mě alepoň napadlo řešení, že jsem je úplně separovala - každého do jiné místnosti.
Do toho, aby to nebylo jen tak, mi spadnul mobil a totálně se rozložil, takže po uvedení do původního stavu jsem ho potřebovala oživit PINem, který jsem ale z hlavy nevěděla a marně jsem celý den zoufale hledala všude možně ten ztracený zatracený kus papíru, o kterém jsem navíc věděla, že jsem ho měla nedávno v ruce... Prostě nebyl. Nikde!
A večer pak Apolon už jen ležel a já cítila, jak mu pomalu chladne tělíčko, jak se vytrácí.
Seděla jsem u něj do 5h do rána, pak jsem totálně vyčerpaná odpadla a probudila se až kolem poledne.
Sice jsem si nařídila budíka na ráno na 8., ale vůbec jsem ho neslyšela.

Vystřelila jsem z postele a běžela k bělouškovi. Byl na tom stejně, asi i hůř.
Začala jsem zase vyšilovat kvůli tomu papíru s PINem a horečnatě přemýšlet nad tím, že to takhle nemůžu nechat... Už jsem ani nepřemýšlela nad tím, jestli jsou kocouři separovaní. Navíc se potvrzovalo i mé špatné tušení - zdravý kocour už toho nemocného ani nenapadal...

Někdy kolem půl jedné až jedné mě konečně něco osvítilo a já si uvědomila, že mezi těma papírama jsem viděla i vizitku na tu "původní" veterinářku a že mám ještě druhý mobil, ze kterého jí můžu zavolat.
OK, věci se pomalu začaly dávat do pohybu a po vysvětlení situace paní přislíbila, že přijede. Že tu bude tak nejpozději do hodiny.
Trochu mě to uklidnilo, ale když jsem si sedla na zem vedle bezvládného tělíčka, které ještě z posledních sil na mě mňouklo a podívalo se na mě těma svýma velkýma zlatozelenýma očima, rozbrečela jsem se. Strašně moc, kdy hlasité vzlyky protínaly naprosto tichou dusnou atmosféru. Cítila jsem strašnou bezmoc. Bolí mě, když kdokoli trpí a moje představa o tom, jak musel trpět, aby se z ucpané močové trubice dostal do tohohle stavu, mě dováděla k šílenství...

Sledovala jsem netrpělivě hodiny, držela Apolona za tlapičku, druhou rukou jsem ho hladila, mluvila na něj, snažila jsem se ho povzbudit a máčela mu kožíšek svýma slzama. Kolem druhé volala MVDr., že je ve skluzu, ale že už bude vyrážet... Takhle volala ještě dvakrát a nakonec přijela někdy kolem půl páté...
Když viděla Apolona zbledla, rychle si "připravila stůl" (podložku a strumenty). Snažila se mu zprůchodnit močovou trubici, ale nepodařilo se jí to.
Nevím, kolik času uběhlo. Mluvila o tom, že je to velmi vážné, že je potřeba ho operovat. Volala svému kolegovi. Nebyl na příjmu.
Když to několikrát zkusila a bezvýsledně, začala zkoušet jiné možnosti. Někam se dovolala, s někým mluvila a pak konzultovala se mnou možnost, že veterinární nemocnice, kde jsou opravdu dobří, ale je to tam dražší. Kývla jsem, že ano.
"Vemte kocoura ... jen tak, bez přepravky ... musíme běžet, není čas!"
Byla moc hodná, že nás tam odvezla, sama se nabídla.
Já byla tak mimo, že bych nebyla schopná řídit.
Ani jsem nevěděla, kam jedeme...
Několikrát jsem myslela, že to neubrzdí na semaforu, jak jela rychle.

Z veterinární nemocnice si z toho dne pamatuju jen takové "výseky": Apolon leží na kovovém stole ... mladý, velmi příjemný doktor ... holicím strojkem mu vyholili kus na nožičce a zavedli jehlu (na odběr krve a později kapačky) ... vyholují kus bříška, propichují bříško jehlou a nechávají odejít moč, kterou pak ještě vysávají nějakým přístrojem ... odběry do laborky ... (zadek měl vyholený už z domova jak doktorka zkoušela zprůchodnit močovou trubici) ... zápis na recepci ... návrat do ordinace ... rozhovor s lékařem o zdravotním stavu Apolona ... a moje otázka: "Ale dostane se z toho, že jo?" ... a vážný výraz v doktorově obličeji, když mi odpovídal: "Je to velmi vážné ... budeme se snažit ... ale slíbit vám nemůžu nic ... je v částečném komatu ... ", tekly mi slzy a mě bylo úplně jedno, že brečím před mužským ...

Venku jsem se pak rozloučila s doktorkou, která odešla z ordinace chvíli přede mnou. Poděkovala jsem jí za pomoc a odmítla svezení na metro. Potřebovala jsem být sama. Asi jsem "vypadala" hrozně, protože mi odvoz nabídla ještě asi dvakrát...

Našla jsem si opuštěnou lavičku a dala průchod emocím. (uvědomovala jsem si svou bezmoc, bezradnost a pasivitu, měla jsem vztek na sebe i obě veterinářky, nechtěla jsem se "vzdát" svého kočičího přítele ... smutek, lítost, zloba ...)
Nějak jsem pak MHD dojela domů.

Tři mušketýry jsem chytla akorát v okamžiku, kdy D'Artagnan přijíždí do Paříže a seznámí se s Athosem, Porthosem a Aramisem, což je pasáž, která se mi z filmu líbí úplně nejvíc, ale asi není potřeba zmiňovat, že jsem film skoro nevnímala...

Byla to hodně krušná noc.
Chytaly mě silné ataky pláče, kdy se tělo svíjelo nejen psychickou, ale i fyzickou bolestí. Cítila jsem každý orgán i sval...
"Bude zázrak, když se dožije rána..." zněla mi stále dokolečka v hlavě jedna z doktorových vět.

Jiný záběr téhož (7/2009)
Hermes na okně
(7/2009)

Apolon na poličce (7/2009)





pokračování zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 19. září 2013 v 15:39 | Reagovat

Ali taky mám slzy v očích a doufám,že bude pokračování nadějné.Nezlob se,že ti to píšu,ale právě proto už nechci žádné zvířátko.Přivádí mně to do takových zvláštních stavů utrpení,že už nechci.A to,co sis prožila Ty,klobouk dolů,co to je?Jsou to skutečně deprese?
Četla jsi knihu Žítkovské bohyně?Tam je napsáno,že na deprese je nejlepší práce na čerstvém vzduchu.

2 alape alape | E-mail | Web | 19. září 2013 v 16:36 | Reagovat

[1]: Heli, přiznám se, že nevím, jestli to byla skutečná deprese nebo ne - já s tím nikde u doktorů nebyla, což svým způsobem považuju za štěstí (i když byla jedna chvíle, kdy jsem to silně zvažovala - uvědomila jsem si, že mi na to síly nestačí se z toho dostat sama). Pak jsem úplně "náhodou" potkala ve zdravotnických potřebách paní, která je asi trochu vidící a léčí pomocí kreslení obrázků. Byla jsem u ní a po prvním sezení mi doporučila, ať si vyberu několik antidepresiv na netu, že mi z nich kyvadlem vybere to pro mě a pak ať si je jdu nechat předepsat k obvoďačce. Byl to pro mě šok: "já a antidepresiva?!" Šla jsem k ní pak ještě za týden znovu (i když říkala, že lidem normálně stačí jedna návštěva u ní, já potřebovala evidentně ještě jednu). Přišla jsem s tím, že nevím, jak se v tom zorientovat, že s antidepresivama nemám zkušenosti a neznám je ... a během sezení mi řekla, že jsem se hodně posunula k lepšímu, že už je nepotřebuju. To bylo někdy v půlce srpna.
Nejsem schopná to posoudit, ale sama pro sebe jsem se pořád necítila dobře a uvědomovala jsem si ten propastný rozdíl mezi fungováním před a teď ...

Knihu Žítkovské bohyně neznám, Heli, ale děkuju za tip, určitě se po ní poohlídnu a přečtu.

3 alape alape | E-mail | Web | 19. září 2013 v 16:44 | Reagovat

[1]: A jak píšeš o tom, že už nechceš žádné zvířátko, tak to chápu ...
Já si to kdysi říkala taky - když mi chcíplo moje první morče ... Stejně jsem to nevydržela a měla pak ještě další morčindy a teď kočičáky ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!