Únavový syndrom a deprese, část 2.

3. května 2013 v 3:01 | Alape |  mé prožitky a zkušenosti
Tentokrát je dole Maokův Sen.

1. část - odkaz je zde.

(jinak podbarvené části textu jsou myšleny jako vsuvky, které text doplňují, ale mohou se při čtení vynechat)



No a tak jsem pořád spala.
Prospala jsem vlastně rok a půl. Možná i víc.
V podstatě skoro na jeden zátah ... jen s krátkými přestávkami.

* * *
Když mi tenkrát nahoře zmíněná kamarádka řekla, že to u ní trvalo 2 roky a že ani pak neměla vyhráno, odmítala jsem tomu uvěřit a nějaký poslední zbytek sil uvnitř, co mi ještě zbývaly, začal protestovat: "... to tedy ne! Tak dlouho ne! Musím s tím bojovat! ... Přeci jsem bojovník... Nesmí mě to ovládnout! Nedám se! ... Z toho svinstva prostě vylezu!"...

Jo? ... Kulový! ... Dělalo si to se mnou, co chtělo! Mohla jsem se snažit v těch světlých chvilkách sebevíc, stejně mi to od únavy nepomáhalo. A od deprese taky ne.

Navíc jsem tenkrát ani nevěděla, že mám depresi! Bylo mi zle, smutno, těžko, procházela jsem různými podivnými rozpoloženími, neměla jsem žádný cíl ani motivaci, žádné "světlo", ke kterému bych směřovala, chyběla radost a touhy, nic mě nebavilo, ani nedávalo smysl a vše se zdálo být temné ... Všechno toto jsem si uvědomavala, ale každý vjem a pocit byl pro mě samostatný, oddělený a v daný moment naprosto mě pohlcující. Nedokázala jsem dovidět za to všechno a spojit to do jednoho slova: deprese.

Tak jsem alespoň tyto okamžiky využívala k tomu, že jsem se snažila zpracovávat si svoje nezpracovaná témata, pomalu, nenásilně, postupně odkrývat jedno po druhém tak, jak se objevovaly. (sice to nebyly žádné hlubokomyslné úvahy, kterých občas /ob-čas: tím myslím poměrně hooodně dlouhé časové periody Smějící se/ též bývám schopná, ale v rámci daných možností to bylo "aspoň něco"!)

Nutno též poznamenat, že "světlými okamžiky" nazývám ty vzácné chvíle, kdy jsem nabývala pocitu, že vnímám alespoň trošku jasně a dokázala jsem zkoncentrovat myšlenky. Kdy jsem si uvědomovala, že je něco se mnou v nepořádku, ale - naštěstí nebo naneštěstí - jsem to něco neuměla pojmenovat. Tyto okamžiky byly vlastně mou jedinou nadějí, že se nějak pohnu z místa, že se vyhrabu z toho tíživého a lepkavého bahna, které mě jinak zahalovalo neprůhledným závojem a já se ztrácela světu i sobě samé.
Z počátku, pokud si vzpomínám dobře, tak byla frekvence tak 1x za 1-2 měsíce (později pak častější). Byl to takový zvláštní pocit, jako když se najednou probudíte z velmi živého snu a jste v prvním momentě dezorientovaní: kde jste, kdo jste a proč jste tam a ne jinde?! ... takové to pomalé, líně bezvládné nabývání vědomí.
Délku trvání těchto momentů nedokážu určit, nemám ji s čím porovnat ani k čemu přirovnat. Ani nejsem schopná si vybavit, jak k těm přechodům z jednoho stavu do druhého docházelo - jestli se to dělo samovolně nebo zda to bylo něčím podmíněné.


A nyní zpátky k tématům. Jedno z nich bylo: zda má vůbec cenu s tím bojovat? Jestli jen nemarním už tak chatrnou silou a energií?!

Tenkrát mi došlo, že nemá cenu se vzpouzet, že se musím podřídit, podvolit, přijmout... Že stejně nejsem schopná udělat vůbec, ale opravdu vůbec - nic! A že každou změnu, cokoliv nového, provází "přerod" a tudíž, pokud mě ten můj Osud nasměrovává jinam než kde jsem teď, tak daná situace prostě po mě tu změnu vyžaduje - ať už chci a nebo ne!
(Byla v tom velmi silná potřeba najít nějaký důvod nebo motiv, proč se to děje, alespoň kousíček něčeho smysluplného.)

Neudály se nějaké závratné změny a už vůbec ne najednou, ale pomalu a postupně se mi hodně - ulevilo. Přestala jsem sledovat čas, nepřemýšlela jsem již pohrdavě nad "lenivostí", ani nad tím, že mi chybí práce a finanční prostředky dojdou ... polohu v posteli vleže jsem si chvílema i užívala - dovolila jsem si, snad poprvé v životě, odpočívat! A bylo to super!
A takových malých-velkých změn (a drobných radostí) bylo postupně víc a víc.
Myslím, že se pomalu začalo prodlužovat i trvání "světlých chvilek".

To, co bylo nosníkem mých nejkrizovějších situací, byly otázky: "Kdo jsem?" "Proč tu jsem?" "Jaký to všechno má smysl?" apod. Odpovědi na ně, samozřejmě, dodnes nemám a neznám. Ale už mě tolik netíží. Vím, že až to budu mět vědět, tak ty odpovědi přijdou, tak jako přišly i na jiné zásadní otázky.
(Tenkrát na mě ale dorážely s palčivou naléhavostí až spalující posedlostí a doháněly mě tak k pocitům ztracenosti, chaosu, tápání - kdy jsem neměla ani zrníčko pevné půdy pod nohama a tudíž jsem se "vznášela" někde v prostoru naprosto neukotvená. Byly to stavy naprostého zoufalství a bezmoci. Též se mi vybavuje strašná tíže, zodpovědnost za něco nedefinovaného, spojitost s jakýmisi nespecifikovanými úkoly a frustrující neklid a bezmoc z toho všeho. Nebylo v tom vůbec nic známého, o co bych se mohla opřít a chyběl tam alespoň jakýkoli , byť sebemenší, náznak uspořádanosti nebo řádu. To je jen "slabá ukázka" - všechny pocity si již nevybavuji a mnohé jiné zas nejsem schopná pojmenovat ... A toto všechno dohromady na mě v daný moment najednou! a společně! útočilo ze všech stran a rvalo mě to na kousky /*/, které jsem se pak pracně snažila poskládat zase zpátky do nějakého celku, o kterém bych si mohla myslet, že jsem to já ...)

/*/ ... a rvalo mě to na kousky: Pro mě naprosto nevysvětlitelná věc: nebylo ? to jen psychické - jednou, v už tak těžké chvíli jsem pociťovala navíc i ostrou fyzickou bolest. (Pravděpodobně se jednalo o velmi intenzivní sen, který se zdál být velice reálný. Jinak nevím.) Nejdřív jako by mě někdo silně štípal a tahal za kůži, vytahoval ji až několik centimetrů nad její normální polohu: po celém těle, všude - jak kdyby to byla guma - a postupně se intenzita stále stupňovala až do krajních mezí snášenlivosti a nesnášenlivosti, načež to najednou z ničeho nic zkončilo. Hned poté ale celé moje tělo explodovalo, jako bych měla v břiše nějakou výbušninu ... a pak jsem se rozptýlila v malých částečkách, daleko menších jak atomy, úplně celá. Z mého fyzického těla nezůstal ani kousíček. Ale zároveň jsem byla snad ve všech koutech vesmíru a každá ta pidi část vnímala samostatně i zároveň dohromady se všemi ostatními. Byl to velice silný prožitek, na který prostě nejde zapomenout. I když si ho vybavuju jen kuse a myslím, že spousta dalších, možná podstatných, částí chybí.
Co bylo dál? Nevím, vzpomínky mi to nechtějí odhalit. Asi to nemám nebo nepotřebuji vědět.


Pokračování příště.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 3. května 2013 v 16:10 | Reagovat

Je vidět,že ani lékaři si s tím v mnohých případech nevědí rady.I když lékařům lidé dnes už moc nevěří. ;-)Píšu to z mého hlediska a pár lidí okolo.
O něčem takovém čtu z pohledu prožívajícího poprvé.Utěšuje mě jedna věc na celém tomto subjektivním prožití,a to,že jsi Ali dnes asi za vodou. :-)
Pokračování si určitě přečtu. :-)

2 alape alape | E-mail | Web | 3. května 2013 v 19:59 | Reagovat

[1]:
Heli, já s tím u lékařů nebyla. Šla jsem k obvoďačce asi 3 měsíce po tom, co jsem odešla z práce: asi měsíc mě bolela levá noha pod kolenem, chodila jsem poměrně s obtížemi, spíš jsem kulhala.Doufala jsem, že to přejde samo. Když to ale nepřecházelo,tak už jsem to musela řešit.V mých úvahách jsem došla k názoru, že je to buď zánět šlachy nebo tromboza. Prostě mě to napadlo, aniž bych o tom cokoli věděla. Doktorka mi nohu prohlédla a vykopla s tím, že je to jen natažený sval. Po dalších dvou dnech, kdy už jsem nedokázala najít  žádnou utišující polohu, mi konečně nateklo lýtko, naštěstí!!!Tak jsem se k ní znovu vrátila. Doktorka tenkrát zbělela v obličeji a poslala mě na sono, kde se opravdu ukázala tromboza ... Mno, jsou to taky jen lidi ... Takže vysvětlit jim něco z toho, co popisuji, v mých očích bylo zhola nemožné                                                         Teď už se cítím poměrně dobře. Takovým mým potvrzením je i to, že dokážu psát!Že mi naběhla i obrazotvornost, která mi ty prožitky přibližuje skrz obrazy, které se pak snažím popsat. :-)

3 Radka Radka | E-mail | Web | 3. května 2013 v 20:19 | Reagovat

V podstatě jsme na tom s dcerou podobně. Doktoři nepomohli a vše se jen zhoršovalo. Naštěstí nás podržela dětská lékařka, škola vyšla vstříc individuálním studijním plánem a my zkoušely alternativy, hledala jsem na netu zkušenosti. Později jsem spoléhala na své sny a vidiny. No a co z toho nakonec bude, ukáže čas.
Jsem ráda, že se posouváš ku předu :-)

4 alape alape | E-mail | Web | 4. května 2013 v 3:39 | Reagovat

[3]: Ano, myslím, že s tím časem máš pravdu, Raduš. Chce to jen čas ... :-) Máš obrovskou výhodu, že Ti fungují sny a vidiny! To je skvělé! :-) A děkuji!

5 Radka Radka | E-mail | Web | 4. května 2013 v 12:40 | Reagovat

[4]: problém byl v tom, že v podstatě cento rok fungují sny a vidiny mizerně. V dubnu jsem skoro žádné neměla a tak orientace v prostoru života byla složitá. Pomalu se mi to vrací, ale vím, že teď mám před sebou zhruba dva měsíce, kdy bych měla odpočívat a myslet jen na sebe a dceru. Jinak bych si to mohla pokoazit. Také možná zkouška, zda umím být trpělivá. Jde to ztuha, ale snažím se ;-)

6 alape alape | E-mail | Web | 4. května 2013 v 13:04 | Reagovat

[5]: Ano, on člověku program odpočinku většinou moc nezapadá nikam mezi jeho plány (když vycházím z mých zkušenstí) - teď se to nehodí: teď musím toto a potřebuji toto ... Já jsem teď taková zpomalená, pro druhé můžu působit líně, ale je mi to jedno. Pomalu se snažím posílit tělo - minerály a tak - aby zase začalo fungovat dobře ... :-) A ano, zkouška - také znám, neradno si zahrávat! Držím palce, jsi šiková, to dáš! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!