Únavový syndrom a deprese, část 1.

1. května 2013 v 4:00 | Alape |  mé prožitky a zkušenosti
Než začnete číst, pusťte si hudbu Maoka, kterou jsem dala dolů. Skladba se jmenuje Modlitba. Hudbu tohoto autora mám moc ráda. Dokáže poskládat tóny do nádherných, ladných a srdci ladících melodií.


Hodně lidí zde na svých blozích píše o tom, jak je toto období těžké, plné zlomových zvratů a zásadních rozhodnutí a jakými nepříjemnými vnitřními stavy procházejí. Krásně (i když smutně) napsané jsou např. úvahy Edith Holé http://edithhola.blog.cz/1304/ztracim-se nebo Crystalline http://crystalline.blog.cz/1304/vyhlizim-kveten . Uvádím jen 2, ale je jich tu mnohem, mnohem víc ...

Když jsem je pročítala, přeneslo mě to o 3 roky zpátky, kdy jsem zažívala (asi) to samé, tedy hlavně ze začátku ...
Byla to pro mě doba velkých změn: po 10ti letech jsem odešla z firmy, kterou jsem založila a dala do ní hodně ze mě samé, to nejlepší, co jsem mohla a ... i něco navíc.
Byla jsem unavená a vyčerpaná. Obviňovala jsem se z lenosti, protože jsem už nezvládala dělat tolik věcí, co dřív. Každé ráno jsem bojovala sama se sebou, abych vstala a nevím, jaká síla mi pomáhala dorazit do práce včas.(A to jsem usínala skoro hned po příchodu z práce domů!). A pak jsem si najednou uvědomila, že takhle už dál nemůžu. Došlo mi, že stojím před velmi zásadním rozhodnutím: buď odejdu z práce dobrovolně a věnuju si čas a odpočinek, který už tolik potřebuju anebo mě donutí odpočívat nějaká nemoc. Tato informace se tenkrát objevila jak blesk z čistého nebe, najednou tu byla a navíc s naprosto jasným a srozumitelným poselstvím: "Věnuj se sobě! Načerpej novou sílu! Je čas na změny!" Když jsem nad tím přemýšlela, překrucovala to zprava vlevo a zdola nahoru - tak "překvapivě" byl výsledek v obou případech stejný - odchod z práce, kterou jsem tak milovala, ale v tuto chvíli mě už ubíjela.
Ano, výsledek stejný, ale prostředky naprosto různé.
A Osud toho vždy dosáhne! Jakkoliv: po dobrém nebo po zlém ... A tak jsem si vybrala raději to "po dobrém".

Těšila jsem se, že chvíli budu odpočívat a užívat si věcí, na které jsem jakožto workoholik neměla čas. Jako dítě mě vždycky fascinovaly Vernovy Dva roky prázdnin. Co by malá holčička jsem snila o tom, jak podnikám dobrodružnou výpravu na úkor školy ...
A tak jsem si myslela, že si chvilku času pro sebe dopřeju, načerpám nové síly a pak se pustím do nějakého nového projektu. (Musím podotknout, že ta chvilka se trochu protáhla a trvá doteď. K tomu se vrátím později)

Všechno bylo ale jinak. Své tolik vytoužené volno, v mých představách zaplněné rozmanitými procházkami přírodou, malováním, čtením, psaním a setkáváním se s přáteli, které jsem už dlouho neviděla, se zůžilo do velice malého prostorového výseku - a tím byla postel. Spala jsem. Stále a pořád jsem spala. Navíc mě šíleně bolely klouby v celém těle. Přicházelo sebeobviňování, výčitky, sebelítost a lítost a samozřejmě na sebe nedala dlouho čekat ani deprese. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Vždyť jsem to měla naplánované jinak! Nebyla jsem schopná fungovat normálně. Kolikrát i vstát z postele a dojít si na WC byl neskutečný problém. Tělo se vzpouzelo reagovat na mé pokyny. Byla to sabotáž. Naprostá a totální. Přemýšlela jsem (ve "světlých chvilkách") kdo koho vlastně komanduje - jestli tělo mě nebo já tělo. A abych si dokázala svou převahu nad tím hmotným povalečem, uchýlila jsem se ke lsti - konkrétně s tím WC, když se tělo převalovalo v křeči na posteli a močový měchýř už už praskal - tak jsem napnula svaly a s/prostě to tělo skulila z postele na zem, vyhrabala se na všechny 4 a pak se nějak doplahočila na kýženou místnost. Bylo to strašné a nevěděla jsem, "která bije"...

Pomohla mi až kamarádka, která mi v emailu na moje "výlevy" o tom, jak teď ne/funguji, napsala, že musím přestat se sebeobviňváním se z lenosti a podobných věcí. Napsala mi i svůj příběh, kde symptomy provázející tuto šílenou únavu byly naprosto shodné: jednalo se o únavový syndrom. Ona s tím oběhla spousty doktorů, byla poslána do různých nemocnic a prošla všemi možnými (i "nemožnými") vyšetřeními, ale nikde se nic neukázalo. Byla za hypochondra, i když ve skutečnosti se sama ani nedokázala napít - klouby jí bolely tak, že nemohla zvednout skleničku s vodou a ruka se jí třásla tak moc, že jí většinu vyklepala (jeden příklad za všechny). /kamarádce tenkrát bylo 45 a alzheimra nemá/

No a tak jsem se rozhodla, že k doktorům nepůjdu. Nikdy jsem k nim ostatně moc nechodila, dokonce jsem asi 20 let neměla ani svého obvodního lékaře, to až teď, co jsem se přestěhovala.

Jak taky vlastně dokázat doktorům, že nejsem schopná nic dělat, že pořád spím, že moje tělo odmítá fungovat ...? (na lékaře jsem se párkrát obrátila se zjevnějšími problémy, přesto si mysleli, že si vymýšlím, protože přístroje nic nepotvrdily). A tak jsem se rozhodla, že si v mezích možností pomůžu sama, jako jindy, různými alternativními směry.

Když se dívám na toto období z dnešního úhlu pohledu, musím konstatovat, že má hlava byla tak zatemnělá, že z alternativy mi nefungovalo nic (meditace, pozitivní myšlení, šamanské techniky aj.). Prožívala jsem stavy hrůzy spojené s jakýmsi pocitem přeplněnosti, kdy jsem naprosto jasně věděla, že jakákoli jedna jediná informace navíc mi roztrhá hlavu, kterou jsem cítila jako obrovský nafouknutý míč rozměrově asi 3 - 5x větší než normálně, na kousky. Někdy se mi stávalo, že jsem viděla jen dvojrozměrně - jakoby okolo mě byly všude jen kulisy, chyběla hloubka. Připadalo mi to tu všechno naprosto nesmyslné a navíc ta záplava úplně zbytečných informací, které si lidé vymysleli kvůli organizaci žití ve společnosti, ale se Životem jako takovým, což je to jediné podstatné, to nemá žádnou souvislost...
Musím ještě podotknout, že tyto vjemy, které popisuji výš, jsem si uvědomovala jen ve stavu jakýchsi "světlých okamžiků", kdy jsem věděla jen to, že je něco v nepořádku, že by něco mělo být jinak než je ... Bylo to skličující a depresivní.
Zažívala jsem obrovská psychická muka, vnitřní rozervanost, snad i stavy jakési šílenosti a navíc jsem nemohla ani brečet! (čímž bych tělu ulevila od vnitřní strnulosti a slzy by odplavily trochu přetlaku z hlavy ... nic, ani kapka, prostě to nešlo)

No a jinak jsem pořád spala.
Prospala jsem vlastně rok a půl.
Byla to pro mě jediná možná a i vhodná terapie.


Jelikož jsem se nějak hodně rozepsala a článek je dlouhý, rozdělila jsem ho. Pokračování tedy příště Mlčící ZDE


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 1. května 2013 v 11:41 | Reagovat

Je to pro mě úplně cizí stav,ale dokážu to pochopit.Deprese jsem si prožila jen několikadnové po hormonálních injekcích,spojené s odporem k mému vlastnímu tělu.Pídila jsem se po příčině a nakonec jsem se dozvěděla,že v těchto "lécích" byly výtažky z prasat.Přestala jsem.
Alenko takové stavy,jak tady popisuješ musí být hroznéé a já si tedy počkám na pokračování.Mohly to být tak napjaté nervy,které nakonec povolily a způsobily tento stav nebo jsi byla připravovaná na něco jiného.Krásný den. :-)

2 alape alape | E-mail | Web | 1. května 2013 v 13:00 | Reagovat

[1]: Helenko, děkuji moc za komentář. Přiznám se, že zatím přesně nevím ani co to bylo, ani k čemu to bylo. Tvá zkušenost s hormonálními injekcemi musela být v ten daný moment také hrozná! Myslím, že pokud bys měla chuť a náladu o tom napsat - určitě by to bylo velmi zajímavé. Ráda bych si to přečetla. Abych řekla pravdu, tak k napsání této mé úvahy mě nevedlo to, že bych to potřebovala vykřičet do světa, ale to, že jednak na blogu a jednak i okolo v "reálu" je hodně lidí, kteří procházejí něčím podobným - ať už je to únava, kterou v takové síle a mohutnosti doposud neznali anebo deprese. A jsou s tím sami a často také neví, co s tím. Proto jsem začala psát o své zkušenosti, kterou se snažím i trochu odlehčit (ale ne zlehčit) - aby věděli, že na to nejsou sami...

3 Helena Helena | E-mail | Web | 1. května 2013 v 14:00 | Reagovat

[2]: To je právě to krásné,když člověk ze snahy pomoct druhým,píše o svých prožitcích. :-) Asi bych měla taky něco sepsat - deprese a hormony. :-)

4 alape alape | E-mail | Web | 1. května 2013 v 14:15 | Reagovat

[3]: Ano, sepiš to, prosím! :-) Moc ráda si to přečtu!

5 Helena Helena | E-mail | Web | 1. května 2013 v 20:43 | Reagovat

[4]:Alenko,článek už byl napsaný,kdysi jsem to na blogu psala.http://helenasychrova.blog.cz/1202/me-proziti

6 Intuice Intuice | E-mail | Web | 1. května 2013 v 20:43 | Reagovat

Pěkná písnička! :-) S únavovým syndromem a depresemi nejde nějak spekulovat. Prostě jsou a těžko se z nich vylízává. Jsem zvědavá na pokračování. :-)

7 Helena Helena | E-mail | Web | 1. května 2013 v 20:44 | Reagovat

[5]: Změnila jsem jen nadpis. :-)

8 alape alape | E-mail | Web | 1. května 2013 v 22:04 | Reagovat

[5]:[7]: Helenko, děkuji za odkaz. Jsem moc ráda, že jsem si Tvůj příběh mohla přečíst (nechala jsem Ti tam komentář) :-)

9 alape alape | E-mail | Web | 1. května 2013 v 22:17 | Reagovat

[6]: Děkuji :-) . Máš pravdu, Intuice, člověk může dělat cokoli, ale je to nanic! Pokračování mám už skoro hotové, jen trochu upravuji ještě sloh, aby se to dalo číst. Snažím se popsat ty různé doprovodné stavy a pocity ...

10 Intuice Intuice | E-mail | Web | 1. května 2013 v 22:20 | Reagovat

[9]: Jojo, nespěchej s úpravami. Je třeba přesně popsat stavy a myšlenky, jinak to moc nemá smysl. Rádi počkáme. :-)

11 alape alape | E-mail | Web | 1. května 2013 v 22:31 | Reagovat

[10]: Snaha je, snad se mi podaří popsat to tak, aby to bylo přesné a zároveň čtivé. Vzpomínky mi nabíhají vizuálně, ty emoce tam už moc (naštěstí) nejsou, ale o to je zas těžší je pojmenovat...

12 Intuice Intuice | E-mail | Web | 1. května 2013 v 22:33 | Reagovat

Prima. V pohodě! :-)

13 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2013 v 23:06 | Reagovat

Hodně z toho znám, chápu. Bývám unavená, vyčerpaná. Při intenzivní péči o nemocnou maminku jsem musela stíhat i práci a dceru s depresemi. Mám pocit, že rok po smrti maminky stále jen spím, chodím do práce a spím. Ve světlých chvílích píšu a pomáhám dceři.
Jsem ráda, že jí hodně pomohla bezlepková dieta. Lepek jí doslova "otravoval" tělo. Ty pokroky jsou úžasné, ačkoliv nebere léky. Jen se o tom ještě bojím psát, abych to nezakřikla. Potřebuji "být za tím", abych to dokázala vykřičet do světa coby zázrak.
Jsem zvědavá na pokračování :-)

14 alape alape | 3. května 2013 v 2:08 | Reagovat

[13]: Děkuji moc za Tvůj příspěvek Raduško. V té horní půlce, kde píšeš o sobě - je mi to tak blízké, jako bych to psala já sama. I když máme vnější okolní vlivy rozdílné (nemocná maminka, dcera s depresemi, práce x workoholik práce i 20h denně 7 dní v týdnu, stres) - tak následky jsou naprosto shodné: únava, totání vyčerpanost, spánek... Člověk myslí stále na to, co je potřeba udělat, zvládnout, zajistit - ale samy sebe opomíjíme, zanedbáváme... alespoň já si teď uvědomuji, že jsem se tenkrát odstavila za všechny ty "musím" - ne na druhou kolej, ale až někam na pátou nebo desátou. :-(   ***********  V druhé půlce, jak píšeš o bezlepkové dietě Tvé dcery - to je moc krásné počtení! Je skvělé, že to takhle zvládáte! Držím vám oběma palce!!! :-D Já osobně bezlepkovou dietu neznám, ale jednou jsem mluvila s jednou paní, která mi vyprávěla, že drží tuto dietu a tak vím, že je to velmi těžké a komplikované.

15 Radka Radka | E-mail | Web | 3. května 2013 v 18:09 | Reagovat

[14]: Máš pravdu, člověk ani nepočíká, na kolikátou až kolej sebe odstavil.
Ale s tou bezlepkovou dietou to není tak hrozné. Děsila jsem se toho, když jsme začínaly, ale už si zvykáme a i když to je dražší, dá se to.
Už jsem na to téma psala v rámci tématu týdne v březnu -článek Otrávené tělo. Dnes jsem opět hledala na netu spojitost lepku a depresí. Byla jsem překvapená, kolik lidí dietou vyřešilo svůj problém. I když samozřejmě vím, že to nevyřeší problém všem, tak 30% je určitě vysoké číslo.
Asi na to téma budu muset sepsat pár zkušeností :-)

16 alape alape | E-mail | Web | 3. května 2013 v 19:20 | Reagovat

[15]: Raduš, určitě napiš o Tvých zkušenostech! Myslím, že to pomůže hodně lidem! Na Tvůj článek Otrávené tělo se určitě podívám. Jsem ráda, že už se spojitosti s bezlepkovou dietou daly do pohybu a že je situace na trhu relativně dobrá, co se týče bezlepkových potravin! :-) Jak jsem psala předtím, že mi ta jedna paní vyprávěla její příběh, tak to muselo být tenkrát hodně těžké. Zjistila to v době, kdy tu obchody se zdravou výživou teprve začínaly a měla problém cokoli sehnat. Pak to , myslím, řešila tak, že si nechávala bezlepkové potraviny posílat, snad z Německa.

17 Radka Radka | E-mail | Web | 3. května 2013 v 19:43 | Reagovat

[16]: Máš pravdu, situace s bezlepkem se zlepšuje. Poprvé jsme na dietu najely dobrovolně před rokem a brzy skončily. Bylo hodně málo potravin. Před dvěma měsíci znovu, už cíleně kvůli depresi a je to o moc lepší. Dnes už obchody mají vyhrazeny regály s bezlepkovými potravinami a internet je plný rad. Díky Bohu za to.

18 alape alape | E-mail | Web | 3. května 2013 v 19:49 | Reagovat

[17]: Ano, internet je skvělá věc na získávání informací a rad. Dřív se člověk musel pídit a shánět po lidech a dnes to jde z pohodlí domova :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!