paní země

25. května 2013 v 22:05 | Alape |  psaní
Šla sama po polní cestě. Snažila se jít prostředkem, kde chladivá nízká zeleň osvěžovala její chodidla. Navíc ji tráva příjemně šimrala do bosých rozedřených nohou.
Všude kolem, kam až oko dohlédlo, byly zelené plochy luk a rašících plodin na polích. Jasně modré jarní nebe bez mráčku lemovalo na horizontu všechnu tu smaragdovou nádheru.
Ačkoli to byla barva veselá a povzbuzující, cítila se unavená. Její tělo každým krokem těžklo a jakoby se přibližovalo blíž k zemi, která byla její nedílnou součástí stejně jako všechno vůkol ...

V dáli, až na obzoru, byl vidět les. Cítila, jak majestátné stromy k ní natahují své urostlé, živé větve plné jarní mízy, dávajíc jí tak znamení, že očekávají její příchod. Povzbuzovali jí. Snažili se překlenout tu dálku a dát jí sílu k další chůzi.

Tělo jí těžklo stále víc a únava sílila.
Ohlédla se zpátky, jako by chtěla rekapitulovat svůj dosavadní život ... jako by chtěla dohlédnout až na úplný počátek své pouti. Věděla, že to není možné. Její oko tak daleko nedovidí. Jen vzpomínky ji ho mohou přiblížit.

Ano, vzpomínky ... z pradávných věků ... Ale teď se nemůže oddat tomu slastnému pocitu snění a vzpomínání.
Musí jít dál. Ještě kousek. Alespoň malý, maličký!
Najít své místo - pohodlný dolík nebo útulné zákoutí ... aby se tam cítila příjemně při odpočinku.

Její oko zavadilo o stopu, kterou právě zanechala v trávě: ne, neublížila ji tím, že by jí stlačila a zamáčkla k zemi. Takové stopy za sebou nikdy a nikde nezanechávala. Ale nyní, její odřené nohy zanechávaly na stéblech trávy malé kapičky krve.

Sledovala je.
Viděla celou cestu odkud přicházela posetou červenými skvrnkami. Zde, hned u ní, to byly drobounké kapky krve podobající se malým korálkům, ale víc v dálce se již stačily změnit na drobná červená kvítečka.

Lidé ji už neznali. Patřila do dávno zapomenutého světa, který již netvořil součást toho lidského ani v bájích, ani v pradávných mýtech.
Přesto zde byla i nadále. Nezávisle na tom, zda jí někdo zná nebo ne. Nezávisle na dlouhých érách. Nezávisle na potopách a nových lidských rodech.

Vždy čas od času vykonávala tuto svou dlouhou pouť, nikým nesledována a lidmi neviděna, aby dohlížela na chod svého království.

Vyrážela plná síly a mladistvého elánu, aby pak po dlouhém putování mohla odpočívat. Lidé by tento její cyklus označili za více jak tisíciletý...

Pokud bychom měli potřebu tuto bytost nějak popsat a personifikovat, pak by se o ní dalo říci, že vzhledem vypadala jako žena mladistvého, blíže nespecifikovatelného věku. Její dlouhé rozpuštěné zlaté vlasy splývaly až na zem. Úplně zakrývaly její dlouhé roucho, které vypadalo stále jako nové a časem nedotčené. Měla kůži zlatavě sametovou a celá zářila jak medový jantar vystavený slunečním paprskům.
Hrdé držení těla pak dávalo vyniknout její štíhlosti a výšce.
Ve vlasech měla vpletené květiny a lístky a na hlavě volně položený nádherný věnec z toho, co ji poskytla příroda.

Znovu se rozhlédla kolem. Byla sama. Snad jen káně v oblacích sledovalo její chůzi...
Věděla, že k lesu již nedojde.
Byla unavená.
Tolik unavená tou dlouhou cestou.
Těšila se na zasloužený odpočinek.

Nebylo, kde se ukrýt. Vše okolo byly jen pole. K lesu nedojde.
Poslední zbytek sil ji opouštěl.

Zašla tedy na kraj cesty, kde byla tráva o něco vyšší a nechala své tělo podlehnout té tíži, která jí táhla stále víc k zemi.
Začala se choulit do sebe a nabývat neforemných tvarů. Její tělo se stávalo stále pevnějším a tvrdším, až se změnilo v kámen.

Na první pohled úplně obyčejný, nelišící se od jiných, snad jen svou velikostí - vzdáleně připomíná schoulené lidské tělo, jen daleko větších rozměrů. A když na něj zasvítí slunce, leskne se jako citrín.

Pokud se ti někdy poštěstí takový kámen najít, pak věz, že jsi se právě setkal s Paní země.

A až si odpočine, opět se vydá na dlouhou pouť po svém království ... nikým nesledována a nepozorována, lidskému oku opět neviditelná.

Paní Země, acryl A3

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bára Bára | E-mail | Web | 26. května 2013 v 1:51 | Reagovat

Nádhera. Jak text tak obraz.
Krásně poetické...i když přiznám se, že ta pasáž s popisem Paní Země a slovy jako "personifikovat" a "nespecifikovatelné" mi tu poetiku trošku rušila. Ale je to jen můj dojem. Jinak se mi to četlo moc dobře :-)

Psala jsi text k obrazu nebo malovala obraz k textu? :-)

2 alape alape | E-mail | Web | 27. května 2013 v 16:04 | Reagovat

[1]: Báro, děkuju moc - i za kritiku. Moc mi to pomáhá, vím, že mám ještě co zlepšovat :-).
Nápad vznikl tak nějak najednou, současně a tak jsem dělala na obojím zároveň :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!