Mí kočičí přátelé 2

9. května 2013 v 1:50 | Alape |  kočičiny
1. díl zde


Sraz jsme měli u ní doma v neděli v sedm večer.

Nerada chodím pozdě, tak jsem dorazila s docela slušným předstihem - i díky navigaci, která mě bezchybně dovedla do místa určení, kterým byla pro mě v podstatě neznámá pražská čtvť. Zaparkovat se dalo kupodivu poměrně snadno, i když se jednalo o sídliště. Byl červen - takže si lidé ještě pravděpodobně užívali sluníčka na svých chatách a chalupách a nestihli se vrátit... No, tím líp pro mě!

Vyběhla jsem po schodišti ke vstupním dveřím paneláku. Dlouhý bílý krabicovitý dům s několika vchody byl roztažený po celé délce ulice, kdy jako jeho ohraničení fungovaly boční uličky vedoucí dál do sídliště. Mírně skosený terén pak způsobil, že úplně vlevo první vchod byl na úrovni země, zatímco tento, vpravo, byl vyvýšen. Na první pohled působil dům nějak šišatě, na druhý, když jsem vzala v potaz náklon půdy mi bylo jasné, že je to tak správně ...

Na zvoncích jsem našla jméno dotyčné paní a zazvonila. Ozval se hlas podobný tomu, co jsem slyšela již v pátek v mobilu, snad jen mírně pozměněný kovovým přízvukem domácího telefonu.
"Dobrý den, já jsem si přišla pro kočku."
"Á, ano, pojďte dál. První patro, je to vlastně zvýšené přízemí, jen vyběhnete těch pár schodů a dveře vpravo ..."
Ozval se bzučák.
Vyšla jsem schody podle návodu, v jedné ruce svírajíc přepravku. Druhou ruku jsem měla křečovitě staženou do čehosi, co by se dalo nazvat pěstí, aniž bych si to uvědomovala. Byla to známka mírné nervozity - jak to asi dopadne?

Paní na mě už čekala ve dveřích svého bytu, čímž mě ušetřila "trapného" mačkání všeho stlačitelného v mém dosahu: cestou do schodů, míjejíc jiný byt, jsem si totiž uvědomila, že nerozeznám spínač světla od zvonku ...

Po pozdravení se a zutí, mě uvedla dál.
Byla zde sama, jen se spoustou svých koček (ano, příznávám: jednu chvíli jsem přemýšlela i nad otázkou, zda jsou skutečně všechny její...což ve mě vzbuzovalo jakýsi pocit údivu i pochyb zároveň ?!). Na tak malý byt mi to přišlo přespříliš.

Rukou pokynula směrem ke gauči a zmizela v malé kuchyňce sousedící s obývacím pokojem, se slovy: "Hned přijdu!"

Usedla jsem tedy na nabídnutý mi kus nábytku a rozhlížela jsem se zvědavě kolem:
Byl to malý čtvercový prostor, úplně klasický na panelákový byt. Vzrostlé stromy před okny nepouštěly dovnitř moc světla a tak již v tuto dobu, překvapivě, byla rozsvícená lampa stojící v rohu hned vedle pokojových dveří. Zbytek denního světla a umělé tlumené, linoucí se ze žárovky tak tvořily bizarní stíny.
Zařízení pokoje bylo spíš praktické - uprostřed dominoval starý gauč, křeslo a konferenční stolek, několik prosklených skříněk sektorového nábytku s vystaveným cibulákem stálo u zadní stěny, pod oknem vlevo byl přiražený jídelní stůl na parapet a u něj dvě židle. Na jedné z nich - a to jsem zbystřila - ležely a spaly dvě bíločerná koťátka propletená do sebe navzájem tak, že tvořily jakési klubíčko. Zaplesala jsem: to budou oni! Cíl mé dnešní cesty...
Celkový ráz pokoje pak utvářelo obrovské množství koček: některé se pohybovaly sem a tam, jiné zas působily jak živé hýbající se sochy vystavené na těch několika málo kusech nábytku a jiné se jen líně převalovaly či spaly porůznu uvelebené na koberci, který pokrýval celou podlahu.

Mezitím se paní vrátila i s kávou a usedla do křesla, které bylo v pravém úhlu s gaučem, na němž jsem seděla.
Postavila oba hrnky na konferenční stolek a začaly jsme si povídat. (asi "jela" na nějaké automatické nastavení, že host rovná se káva ..., ale každopádně to od ní bylo milé)

* * *
(Byla to opravdu velká milovnice koček, jak se postupně ukazovalo.
Zapředly jsme nenucený rozhovor, převážně se věnujíc aktuálnímu kočičímu tématu, který trval přibližně 20 minut.
Zmínila jsem se, že je to porvé, co budu mít kočku - a tak jsem dostala i pár rad navíc ...)
* * *
Poté ukázala rukou na tu židli s bílým klubkem, co jsem již předtím zaregistrovala, pravíc, že z nich si můžu vybrat. Jedno kotě byla holka, druhé kluk.
Zřejmě očekávala, že pohotově vystřelím směr okno a začnu muschlat ty dva bílé plyšáky.
Jenže já nic ...
Navíc mi i chvilku trvalo, než jsem dostala nápad, jaký úvod zvolit pro to, co jsem se jí chystala říct. Ale vysvětlení bylo nutné. Doufala jsem, že paní pochopí!
Na okamžik tedy zavládlo ticho a pak jsem začala vysvětlovat:
" .............. víte, já jsem si sice přišla pro kotě, ale to kotě si musí vybrat mě, ne že si ho budu vybírat ... Prostě ten tvoreček se mnou musí chtít být ... a musí se tak rozhodnout on ... a dobrovolně ... "
(o tom, že já jsem s ním chtěla být, nebylo pochyb, jen jsem nikoho nechtěla znásilňovat...)
Dáma se zarazila, zvážněla a na chvíli rozhovor úplně přestal. Zavládlo hrobové ticho. Zřejmě zvažovala, jestli se k ní náhodou nepropašoval psychopat, kterého by bylo lepší vyhodit ... (nějaké takovéto úvahy a jim podobné byly dobře čitelné z jejího vrásčitého, momentálně se mračícího obličeje)
Jak sama potom přiznala, můj požadavek byl pro ni natolik nový a neobvyklý, že nevěděla, jak zareagovat (což bylo tedy co říct!, protože patřila mezi typ žen, kterým se pusa nezastaví ...). Prostě a jednoduše, že "se s něčím takovým ještě nesetkala".
Pravděpodobně se rozhodla, že mi dá šanci. Vypadala zvědavě a opět se začala usmívat - jak se to bude odvíjet dál?

Tak jsme tam seděly, povídaly si o kočičím světě a pozorovaly kočky, jak se k tomu postaví...

To bílé klubko se ani nepohlo, naprostí flegmouši, oba! Nikdo a nic je nemohlo vyrušit z jejich spánku.

Byl tam ještě jeden maličký "Cipísek", co ke mě vždycky přicupital, žďuchnul čumákem, běžel za plyšovým míčkem, co jsem mu hodila ... ale když si paní všimla tohoto oboustanného zájmu, jen suše prohlásila: "Toho vám dát nemůžu. Je ještě moc malej. Jsou mu terpve něco málo přes tři týdny, musí být u mámy!"

Byla jsem zklamaná.
Představu jsem měla naprosto jasnou: "Přijdu, číča nebo čičík budou štěstím bez sebe, že jsem si pro ní/něho přišla, skočí mi na klín, kde se uvelebí a samým blahem už nesleze a pak společně odejdeme ..."
Jenže se nedělo NIC !!!
Jen ten maličký mourek mě vzal na milost, ale toho mi paní zas prodat pro změnu nemohla ...
Co teď? "Babo, raď!" jak se říká ... a chvilku jsem si pohrávala i s tou komičností myšlenky vzhledem k mé hostitelce ...



Pokračování
3. díl zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 9. května 2013 v 17:29 | Reagovat

Já jsem kdysi chodila na soukromé hodiny němčiny a paní byla velkou milovnicí koček.Kočky nechodily ven,přesto,že měli zahradu,ale na zahradu chodily kočky z celého sousedství na papáníčko - uvařené nudle v polívce. :D

Naše Leilinka se už Ali nenašla,ale náš nynější kocourek jí byl velmi podobný,vyvěsili jsme plakáty a někdo ho chytil a volal nám,že má naši kočku.Karel přijel s Fettim domů,a tak u nás jednu noc přespal a pak se pořád vracel,až jsem řekla jeho majiteli,že si ho necháme.Nic nenamítal,myslím,že byl i rád,rodina se mu rozpadla,dcera,které kocourek patřil,byla na internátě a tak si kocourek hledal nový domov. :-)

2 alape alape | 10. května 2013 v 13:41 | Reagovat

[1]: Helenko, tak to mě mrzí, že se Ti kočička ztratila. Ale zase hned v zápětí přišla za ni náhrada - Fetti. Což je moc milé! (Asi jste se měly jen potkat a pak se vaše cesty dělily do jiných směrů.) :-)

3 Radka Radka | E-mail | Web | 11. května 2013 v 9:12 | Reagovat

Také mívám "divné důvody" pro některé své kroky, takže naprosto chápu :-)
Když jsem byla jednou ve zverimexu jen pro nová krmítka, všimla jsem si agapornise v kleci. Měla jsem už doma samičku, ale o dalším přírůstku jsem neuvažovala. Jenže z něj šlo něco, čím si mě získal. A tak jsem sháněla klec a za týden byl u nás. Dodnes jsem moc ráda :-)

4 alape alape | E-mail | Web | 11. května 2013 v 14:26 | Reagovat

[3]: Mě tyhle "divné důvody" přijdou normální :-) , ale lidi v okolí to někdy trochu rozhodí. Je pak docela legrační to sledovat zpětně :-D
Blahopřeju k přírůstku - to musela být samička spokojená, když dostala partnera. Jak to vzala?

5 Radka Radka | E-mail | Web | 11. května 2013 v 16:07 | Reagovat

[4]: Máš pravdu, mělo by to být normální, takto vybírat. Ve výběru jsem měla vždy štěstí, že jsme si se zvířaty padli do oka ;-)
Samečka jsem napřed dala do druhé klece a vypadalo to na krvavou bitku, musela jsem je hlídat, když byla samička puštěná. Byla můj mazel, všude chodila se mnou. Ale jak jí došlo, že tohle je lepší partner, rychle se skamarádili se já šla na vedlejší kolej. Už jsem na ni nesměla ani sáhnout, dokousala mě do krve. A to mě pak sameček bránil. Hlavně u čištění klecí, kdy ona po mě startovala a on ji tahal na nohu :-D
No, ale před rokem a půl vyseděli vajíčko a máme dalšího samečka :-)

6 alape alape | E-mail | Web | 11. května 2013 v 16:45 | Reagovat

[5]: Ooo, to je krásné - nový přírůstek! :-)
To je až zvláštní, že se tak změnila. Neznám ptáčky v párech, my měli vždy jen jednu andulku, samostatně. Nebylo to třeba už v době, kdy čekala vajíčko? Nebo je to pořád stejné?

7 Radka Radka | E-mail | Web | 11. května 2013 v 16:56 | Reagovat

[6]: Agapornisové jsou strikně věrní. Takže když nastoupil partner, já už na "intimnosti" neměla nárok.
Ale občas mě vezmou na milost, to když je pustím a sednu k notebooku, sednou si mi na hlavu všichni tři, nebo komen chodí a hledají co by rozkousali ;-)

8 alape alape | E-mail | Web | 11. května 2013 v 17:25 | Reagovat

[7]: To je hezký - takže jsi vlastně porád součástí "hejna" ... jen občas letíš dál než oni (když jdeš třeba do práce a tak pod.), což asi nechápou :-D

9 Radka Radka | E-mail | Web | 11. května 2013 v 18:07 | Reagovat

[8]: Ano, to trošku jsem, samička si občas sedne na ruku, ale poškrábat se nenchá. A když odletím dál? Nevadí jim to, hlavně když přiletím s něčím zeleným k snědku :-D

10 alape alape | E-mail | Web | 11. května 2013 v 18:17 | Reagovat

[9]: A dřív se nechala hladit? Naše andulka tedy moc hladící ani muchlací nebyla. Ale ráno mě třeba lítala budit do postele - jen tak lehce mi oďobávala vlasy a taky vždycky přilítla, když zmerčila něco dobrýho k snědku :-D

11 Radka Radka | E-mail | Web | 11. května 2013 v 23:45 | Reagovat

[10]: No jo, ta se klidně schovala do ruky, vyžadovala škrabkání na hlavičce a za krkem, lezla mi pod triko (kde jí bylo teplo) a dokonce se mnou vysávala (vozila se na trubce od vysavače) ;-)

12 alape alape | E-mail | Web | 12. května 2013 v 0:44 | Reagovat

[11]: Tak to je tedy velká změna: předtím a teď!
Objevuji v tom úpně nový rozměr ve vnímání domácích opeřenců, tohle jsem zatím u nikoho neviděla - přilítnout na prst, rameno, hlavu ... ale vozit se na vysavači? :-D My jsme jednou se sestrou narvali naši andulku do takového velkého auta - dělala šoféra, ale moc se jí to nelíbilo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!