Mí kočičí přátelé 1

8. května 2013 v 1:22 | Alape |  kočičiny
Po rozchodu s mým přítelem na mě dolehla samota. Nechtěla jsem se utéct hned do nového vztahu, jak to řeší většina lidí, co znám: "musím si někoho najít, jen abych nebyl sám/sama ... vždyť je to tak normální ...dělají to všichni...". Mno, mě to normální nepřipadá, a tak jsem přemýšlela jakým jiným způsobem bych zaplnila to vzniklé vákuum, na které jsem nebyla zvyklá a navíc mě tížilo.
Jako dobré řešení mě po nějaké době přemýšlení připadalo pořídit si nějaké větší domácí zvířátko (morčata jsem už měla, o těch zas jindy).
Psa jsem vyloučila. Je časově moc náročný na venčení - to bych vzhledem k pracovní vytíženosti nestíhala. Tak jsem začala uvažovat o kočce.

Sice se mi hlavou motaly i takové názory, že: "zvířata do bytu nepatří ... a chudáci zvířata zavření v bytě bez zahrady ... nebo - není to hygienické kvůli chlupům ... člověk musí furt uklízet ..." Ale jak jsem se tím prokousávala, uvědomila jsem si, že tyto názory nejsou mé vlastní, že jsem je pochytila někde cestou životem a že na druhou stranu znám i spoustu lidí, co jsou šťastní, že své domácí mazlíky mají.

Bylo rozhodnuto. Pořídím si kočku.

Problematika pro mě byla nová a tudíž jsem začala hledat informace na internetu ...
Nechtěla jsem žádnou "značkovou" kočku za desítky tisíc, ale milého "obyčejného", pokud se to tak dá vůbec říct, mazla, se kterým budeme ve vzájemné harmonii sdílet prostor nevelkého bytu.

Z monitoru počítače se na mě hrnuly snad stovky inzerátů s nabídkami od daruji, přes prodám levně až po prodám draze.

Draze jsem vyloučila už předtím, daruji jsem vyloučila zase z toho důvodu, že spousta z těch inzerátů působila mnohdy neseriózně, čímž jsem je hodila všechny do jednoho pytle a přestala se jimi zaobírat. Zbývaly ty, které nabízely kočky mezi 200,- až 1000,-. Připadalo mi správné alespoň symbolicky zaplatit za starostlivost majitele, kdy kotě ke konci již dokrmuje kočičím žrádlem. A to, jestli jsou očkované a odčervené? Slibovali to všichni - ale jak se o tom má "Neználek" přesvědčit?
Zakotvila jsem tedy na těch dvoustovkových.

Také pro mě bylo rozhodující místo nabídky - přes celou republiku si fakt nikam jezdit nehodlám! V tom jsem měla taky jasno. Ale stále mi připadalo, že těch inzerátů, místo aby ubývaly, jen přibývá. Co s tím?

Večer v posteli, před spaním, mě napadl spásný nápad: Požádám Universum o pomoc. Řeknu mu svůj požadavek a nechám to dál na jeho uvážení.

Už si nepamatuju přesnou formulaci, ale určitě obsahovala, že "je mi jedno, jestli to bude kočička nebo kocourek", že si ji/ho moc přeji, ale také že "chci, aby si i to dotyčné zvířatko přálo být se mnou!" a tak že "moc prosím, ať nám pomůže se najít...a že moc děkuju."
No, tak jsem si takhle pěkně pokecala s Universem, pustila celou záležitost z hlavy a klidně usnula.

Druhý den jsem pak sedla k počítači, filtrem upravila výběr, najela na tu vybranou dlouhou skupinu vyselektovaných inzerátů - zavřela oči a pomocí myši sjížděla po stránce dolů řídíc se jen pocitem - a věříc Universu, že se zastavím v ten správný moment.

Když se tak stalo, zapsala jsem si adresu a telefonní číslo a hned té paní inzerentce volám.
Starší příjemný hlas na druhém konci telefonu mi po úvodních slovech potvrdil, že jsem se dovolala dobře a dohodly jsme se na bližších podmínkách. Mimo těch dvou stovek za kočku nebo kocoura požadovala, abych si přijela vyzvednout zvířátko s přepravkou, jinak, že mi ji/ho neprodá, má z minula prý špatné zkušenosti ... OK. Domluvily jsme se na neděli večer, což byl nejbližší termín, který nám oběma vyhovoval. A i vzhledem k tomu, že byl pátek, tak mi paní přišla vstřícná.
Jen jsem přemýšlela, koho ze známých poprosím o zapůjčení přepravky ...

Ukázalo se, že je to dost problém. Nikdo ji neměl (rozbitá a nefunkční, nebo prodaná jelikož nevyužitá)...
"No přeci teď nepoletím do Zverimexu kupovat přepravku za 900,- Kč, když ani nevím, jestli ji budu potřebovat?!", štrotilo mi to v hlavě.
A pak někdy během soboty mě napadlo řešení zachraňující situaci: "vždyť mám přeci přepravku na morčata! Takový malý roztomilý vínový oválek!" ulevilo se mi. "Když se tam vejdou tři dospělé morčindy, tak proč by se tam nevlezlo měsíc a půl "starý" malinký kotě, ne?"
Byla jsem nadšená mým nápadem - stejně jako ta paní, majitelka koček, když jsme se sešly druhý den u ní doma - že prý tak hezkou přepravku na kočky ještě nikdy neviděla.
"No, bodeť by jo," smála jsem se sama pro sebe ...


Pokračování
2. díl zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 8. května 2013 v 10:07 | Reagovat

Krásný začátek příběhu Ali. :-)Vztah se zvířaty je někdy hezčí než s lidmi.Kočky jsou úplně jiné,než psi,jsou samostatné. :-)My jsme měli první kočičku Leilu tak plachou,že víc to už ani nešlo.Ale bylo to proto,že nic jiného neznala,než volnost a přírodu.Lidi ji uváděli do stresu.U veterináře při kastraci nám řekli,že má kočičí AIDS,pak zkoušku opakovali a řekli,že je negativní,ale stresem se to může znovu objevit. ;-)
Milá Leila,když k nám přišla návštěva,neměla stání,museli jsme ji pustit ven,byla chudák tak vyplašená. :-
(Pak se nám ztratila,když u nás byla poutˇ.Beze stopy,asi někomu vlezla pod kapotu auta a byla pryč.Pokračování příště. :-D

2 alape alape | E-mail | Web | 8. května 2013 v 15:53 | Reagovat

[1]: Heli, jsem moc ráda, že jsi také kočkomil :-D Číči jsou super, zůstávají své, nejdou vychovat a udělají to, co právě chtějí, i když moc dobře ví, že nesmí. :-D

3 alape alape | E-mail | Web | 8. května 2013 v 15:55 | Reagovat

[1]: Jsem zvědavá, jak Tvůj příběh bude pokračovat :D je to prima nápad: 2 příběhy najednou!

(Asi mi tu trochu zlobí nějaký šotek - jednou entr funguje "tak" a jindy jinak ... :-? )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!