Jeden divný šedivý květnový úplněk 2. část

5. května 2013 v 1:42 | Alape |  psaní
1. díl zde


"Co tu sakra chtějí?!" ... "A kdo nebo co jsou vůbec zač?" Aličin mozek začal horečnatě chrlit jednu otázku za druhou, jako by odpovědi, které stejně neznala, mohly cokoli změnit na této divné situaci. Měla strach.
"Jsou hodní nebo zlí nebo jací?"
Alice si přála se z tohoto nepříjemného snu probudit. Nebo se alespoň přenést do jiného snu. Jenže pouhé přání evidentně nestačilo ...
Jakoby jí četli myšlenky a chtěli odpovědět na otázky, které jí napadaly, přistoupili blíž k ní někteří z těch vyšších, co stáli opodál. Začala cítit horko.
Dívali se jí přímo do očí a Alice si uvědomila, že v jejich očích nedokáže vyčíst žádné myšlenky ani pocity. Byli chladní. Působili studeně, netečně, ledově. U lidí dokáže něco vyčíst alespoň z jejich tváře, ale u nich to nešlo. Jak kdyby pod kůží neměli svaly anebo byli vytesaní z nějakého kamene.
Horko se pod jejich pohledem v těle Alice neustále zvyšovalo. Připadala si jak na pláži u moře za poledního sluníčka, kdy se musí člověk chodit často zchladit do vody ... Óoo - jak by si přála být teď raději pod palbou slunečních paprsků než pod žhnoucím pohledem těchto neznámých a nezvaných hostí ... !
Její mozek běžel na plné obrátky. Kolotoč dalších otázek, hypotéz a zdůvodnění. Nic z toho však nepřinášelo žádný, ani pramalý pocit klidu a úlevy.
Navíc její kůže jako by měnila pod jejich pohledem konzistenci z pevné na rosolovitou: úplně zprůhledněla a odhalovala jednotlivé vnitřní orgány hrudníku a břicha. Bylo vidět jejich rozdílné barvy i jak se smršťují a roztahují, ukazujíc tak svou funkčnost.
A pak ucítila jejich dotek - ačkoli se ani nepohnuli a dál ji jen sledovali tím nestranným, chladným pohledem jejich velkých nehybných očí. Alice cítila jak kdyby jí někdo přejel několikrát skalpelem po kůži na břiše. Po kůži, která jí nyní připadala daleko citlivější než kdykoli předtím. Po kůži, která se teď ale dala spíš jen tušit než vidět.
Alici překvapilo, že se nikde neobjevila žádná krev, ani kapka.
Ale pokud se doposud domnívala, že horší už to být nemůže, měla hned vzápětí poznat, jak se mýlí...
"Ty šedivé bytosti snad vůbec nevědí, co je fyzická bolest ... soucit ... láska k bližnímu," šeptala si Alice sama pro sebe, snažíc se tak alespoň trochu odpoutat pozornost od bolesti, kterou cítila.
A oni jen dál stáli nehybně jak sochy opodál. Přesto ucítila, jak se jejich ruce pomalu zabořují do jejích břišních orgánů, jak je osahávají, prozkoumávají, vyndavají a dávají zpět na místo. Pronikali do ní všude: v hrudníku, do břicha, přes klín. Cítila bolest. Obrovskou a nesnesitelnou. Chtěla se tomu postavit, bojovat s tím. Snažila se zatnout snad všechny svaly v těle, ale bylo to ještě horší. Mozek už také rezignoval a jediné, co slyšela v hlavě stále dokolečka, jak gramofonovou desku, na které se zasekla jehla jedouc jen v jedné drážce znovu a znovu, bylo: "Musím se bránit. Ubránit se. Nedovolit jim to ... Musím se bránit. Ubránit.Nedovolit..."
Sama nechápala, co je myšleno tím: "nedovolit jim to," jen tušila, že se to netýká jen těch muk, která právě prožívá.
Zoufalý mozek vygeneroval další návrh: "začít křičet." Mlžilo se jí vědomí. "Ano. Musím křičet. Silně křičet. Musím řvát tak, abych vzbudila sousedy! ... Ano ... přijdou ... zachrání mě ... "
Ani ji v ten moment nenapadlo, že i kdyby sousedy vzbudila, neměli by šanci se k ní domů dostat.
"Pomoc!" ... "Pomoc!" ... "Pomóóóc!!!" snažila se křičet z plných sil, co to jen šlo a byla přesvědčená, že vzburcovala minimálně půlku baráku.

Najednou její bolest zmizela. Bylo po všem. Cítila klid, mír a úlevu.
Dívala se na své fyzické tělo, které bylo kousek pod ní.
Alice se se zájmem rozhlédla kolem. Ano - skříně, postel, knihovna - vše je na svém místě. Přesně tak, jako kdykoli jindy.
Šedé postavy zaplňovaly volný prostor v celé, poměrně velké ložnici a tělo, které ještě před chvilkou bylo "její", leželo v jakési strnulé póze a místo šíleného řevu o pomoc jen tiše, velice tiše, sténalo ...
Nevnímala čas. Jen klidně, bez emocí sledovala dění.

Náhle si Alice uvědomila opět tíhu a sevřenost v hmotném bolavém těle. Něco ji velice studilo do zad a scenérie okolního prostředí se změnila. Už nebyla u sebe doma. Jenže se stále nemohla hýbat. Jen její oči ano. Stejně jak předtím.
Krátce si uvědomila nějaký zúžený prostor, připomínající chodbu, který se hned vzápětí rozšířil do jakési velké místnosti. Na první pohled byla obrovská, prázdná a působila chladně, sterilně. Byla tu zima. Ležela na něčem tvrdém a pevném. Asi na stole, který studil. Možná byl kovový stejně jako ta podlouhlá, nepříliš vysoká krabice stojící v dálce u zdi, jejíž účel nedokázala určit. Měla stříbrnou barvu a byla hladká a lesklá. Nejdřív se domnívala, že je to nějaká skříňka, ale uvědomila si, že nevidí žádné rýhy, které by naznačovaly dvířka nebo šuplíky. Stěny se zdály být bílé, připomínalo jí to sterilní bílé kachličky z nemocničních prostředí, které občas vídala ve filmech. Jinak zde už nebylo nic dalšího k pozorování.
Obrovský prázdný prostor vyplňovalo bílé tlumené světlo, rozprostřené rovnoměrně všude, ale zdroj světla se jí nepodařilo najít.
U vzdálenější stěny za svou hlavou si všimla hloučku šedivých postav, stejných, jako u ní doma. Byli to ti vyšší. Vzrůstem se podobali malým lidem, tak 1,5m - víc ne. Hádala, že jich může být asi 4 - 6. Rozostřoval se jí zrak, nedokázala vidět jasně jako dřív.
Pomalu se k ní začali přibližovat a Alice cítila, jak ji pomalu opouští vědomí.
"Nesmí se mnou nic udělat!" ... "Musím uzavřít svou mysl, aby se do mě nedostali!" ... "Mysl" ... "Já" ... "Nesmí ...!" šeptala si vduchu pro sebe pořád dokolečka tyto dvě věty a několik samostatných slov jako mantru. Doufala, že v ní tato slova budou působit dál i přes to, že se její vědomí možná vytratí úplně.
Hlas pomalu slábnul a vzdaloval se ... vědomí ji postupně opouštělo ... až se vše zahalilo do neproniknutelné sametové temnoty ...

Probudil ji pocit chladného mokra. Ležela na posteli, napůl odkrytá a totálně propocená noční košile ji studila. Unaveně se posadila, pak pomalu vrávoravě vstala a šla ke skříni, aby z jedné z poliček skoro poslepu vytáhla čisté pyžamo. Všude byl klid. Za oknem štěbetající ptáci a nafialovělá zatažená obloha dávaly tušit ranní hodiny předcházející východ slunce.
Došla do koupelny a aniž by si rozsvítila světlo, nahmatala na radiátoru topení pohozenou osušku. Musela se zbavit toho studeného lepkavého potu ze svého těla. V mírném předklonu se snažila ze sebe stáhnout mokrou noční košili, co tak studila. Vytřela si tělo do sucha, oblékla se do čistého voňavého nočního úboru a pomalu se snažila dotápat tou polotmou zpátky do postele.
Deka byla taky celá promočená. Jen ji otočila vzhůru nohama, na víc neměla už sílu. Cítila se vyčerpaná. Chtěla spát...

Toto se opakovalo ještě několikrát. V tom samém naprosto identickém pořadí a s tím samým průběhem : ... skříň - koupelna - postel ...
Neuvědomovala si to. Vyčerpáním ani vlastně nemohla.

Až pak ráno, kdy totálně nevyspalá vylítla z postele se zvoněním budíku, což byl reflex trénovaný několik let. Přesunula se do koupelny a chvíli jen tupě stála před zrcadlem dívajíc se na svou tvář, kterou tak důvěrně znala a která jí teď připadala ještě ztrhanější, kruhy pod očima ještě větší a vrásky na čele ještě hlubší než kdykoli předtím. Pak její pohled sklouzl na zem k hromadě špinavého prádla vedle vany. Změť osušek, triček a nočního prádla ji dala podnět k přemýšlení, kolikrát se vlastně byla převlékat? Nechtělo se jí to počítat. Nechtělo se jí vlastně vůbec nic. Nic! Žádné vstávání, žádné dlouhé cestování do práce, žádná práce. Nic z toho všeho. Jen spát. A spát. A prospat se až do nevědomí, aby mohla zaspat tu noční můru, které se nemohla zbavit...

Byl obyčejný všední pracovní den. Snad středa. Slunce svítilo a hřálo.
Všechno bylo stejné jako kdykoli jindy. Ale přesto Alice věděla, že je všechno jiné ...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 5. května 2013 v 17:51 | Reagovat

Ali,i když to byl jen sen,muselo to být strašné.Dobře vykládá sny:  
http://all-is-magic.blog.cz

Možná bys měla zkusit.Krásný večer. :-)

2 alape alape | 6. května 2013 v 2:05 | Reagovat

[1]: Helenko, děkuji moc, na odkaz se ráda podívám a případně zkusím :-) Také Ti přeji krásný večer!

3 Radka Radka | E-mail | Web | 6. května 2013 v 22:41 | Reagovat

Mívám děsivé sny, ale tohle je moc i na mě. Vím, že jsme i ve spaní zranitelní, proto jsem požádala o možnost umět se bránit i ve spaní. Zatím to docela funguje, za což jsem moc vděčná.

4 alape alape | E-mail | Web | 6. května 2013 v 23:03 | Reagovat

[3]: Raduš, mohla bys mi to, prosím, popsat blíž? Dokážeš se bránit ve snu, nebo ti přijde nějaká pomoc? Jak to probíhá?

5 Radka Radka | E-mail | Web | 6. května 2013 v 23:13 | Reagovat

[4]: No, já sázím na to, že vše probíhá tak, jako by si to někdo "tam nahoře" zapisoval. Když vyslovím přání - a neexistují překážky je splnění, splní se. Vyslovila jsem: přeji si umět se bránit i ve snech.
Když na mě cosi útočilo, už jsem neseděla skrčená v koutě a nebála se. tedy bála, ale kříčela: DOST!
Nebo jen vyslovím: žádné zneužívání ve snech. Děkuji.
Od té doby nemívám erotické sny :-D
A jiný způsob ochrany je zde: http://crystalline.blog.cz/1303/nezvany-host

6 alape alape | E-mail | Web | 6. května 2013 v 23:42 | Reagovat

[5]: A to bylo ve snu nebo ve skutečnosti? :"Když na mě cosi útočilo, už jsem neseděla skrčená v koutě a nebála se. tedy bála, ale kříčela: DOST! "
a za odkaz děkuju, přečetla jsem si tvůj článek a nechala komentář

7 Radka Radka | E-mail | Web | 6. května 2013 v 23:45 | Reagovat

[6]: To bylo ve snu, opravdu se už bráním a doufám, že to tak i zůstane.
Jen když jsem celkově oslabená a rozhozená, tak to jde ztuha.

8 alape alape | E-mail | Web | 6. května 2013 v 23:50 | Reagovat

[7]: Tak to je dobrý! že ti to takhle funguje. Já poslední dobou (dlouho)neměla sny, kdy bych se musela bránit ... tohle byla asi taková "výživná" vyjímka, co potvrzuje pravidlo ... takže už jsem to trochu pozapomněla ... ale kdysi jsem každý večer usínala s tím, že jsem se zahalovala do pláště archanděla Michaela, který mě chránil

9 Radka Radka | E-mail | Web | 7. května 2013 v 17:58 | Reagovat

[8]: Já včera prosila Rafaela, ale pořád mě něco budilo, srtkalo do mě. Nechápala jsem, ale tipuji, že podle Tvé rady by pomohla andělika.

10 alape alape | 7. května 2013 v 20:32 | Reagovat

[9]: můžeš zkusit jen pod polštář nebo i na talířek pod postel. Anebo zkus Michaela, ten si s tím umí poradit taky dobře ... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!