Jeden divný šedivý květnový úplněk 1. část

4. května 2013 v 3:17 | Alape |  psaní
Byl večer jednoho obyčejného všedního dne, snad úterý, a Alice pobíhala po bytě jak splašená, snažíc se skloubit dohromady praní, vaření a luxování. Ještě na ni čekala hromada špinavého nádobí a bylo jí jasné už předem, že kapacita myčky není dostatečná. Neklidným pohledem svých šedých očí přelétla celou místnost obývacího pokoje, kde se zrovna zastavila, aby nabrala dech a sama pro sebe tiše konstatovala: "Ano, teď jsem spokojená. Konečně to tu zase vypadá uklizeně..."
Pak se otočila a několika drobnými krůčky přešla do kuchyně, kde ten slastný pocit z dobře udělané práce okažitě vyprchal. Čekala tu na ni plná nákupní taška, na kterou stihla už zapomenout. Přetékající odpadkový koš a zmuchlaný ubrus společně s několika utěrkami pohozený před lednicí a hromada talířů ve dřezu ji přenesly ve vzpomínkách do nědělního odpoledne, které strávila v příjemné pohodě s kamarádkou, kterou pozvala na oběd. Zasnila se s otevřenýma očima a vzpomínala, jak se smály mnohdy až banálním věcem ...
"Sakryš, takhle nic nestihnu!" probrala se v mírném údivu nad tím, jak se jí to mohlo stát.
"Musím nejdřív uklidit to čisté nádobí z myčky!" Alice si polohlasně předříkávala, co ještě potřebuje stihnout, aby se vrátila do přítomnosti. "Pak tam dám špinavé, zapnu myčku, mezitím se mi dovaří rajčatová omáčka ..." a zatímco si odříkávala jednotlivé úkony, už se vrhla znovu do práce, která jí šla pěkně od ruky...
Baví jí uklízet. Vždy se tu s čistotou a uspořádaností line i příjemná vůně úklidových prostředků, což v ní navozuje pocit harmonie.
"Tak, teď všechny ty hrnce, skleničky a talíře přesunout z dřezu do myčky," odříkávala si, doufajíc, že to snad pomůže nafouknout prostor domácího elektrospotřebiče. "Ach jo, nevejde se mi to tam!," konstatovala zklamaně hned vzápětí, i když na to byla připravená. Znovu se otočila k dřezu. Volila mezi možností srovnat zbylé špinavé talíře do úhledných komínků, které postaví někam stranou, nejlépe na zem ke zdi, kde by byla malá pravděpodobnost, aby o ně zakopla a nebo ? Ale ne! Rozhodně je mýt ručně hned nebude. Počká do zítřka a udělá z nich další várku. Ještě si přeci potřebuje vyžehlit ty plátěné světlé kalhoty na zítřek. A podívat se do skříně, co by se k nim hodilo. Ještě neměla jasno ani v tom, jestli zvolí sportovnější tričko nebo elegantnější halenku. Musí to být barevně sladěné a ráno na dlouhé rozmýšlení nebývá čas...

Mrkla po ventilačce, jestli je otevřená. Byl sice skoro konec května a tudíž bylo teplo, ale na tuto už poměrně pozdní hodinu ji připadalo, že je horko. "To asi tím žehlením," zkonstatovala, když zaznamenala mírný, příjemně chladivý proud vzduchu.
"Jéžiš, to už je jedna?" ujelo jí při pohledu na čas na budíku neslyšně tikajícího vedle postele v ložnici, kousek od žehlícího prkna, které ještě musela složit a uklidit. "Zas je pozdě a zase se mi ráno nebude chtít z postele!" a už brala směr koupelna, aby se osprchovala a vykonala večerní hygienu. Ještě stihla udělat bleskovou bilanci toho, co stihla a nestihla a pozastavit se nad tím, jak jí těch několik hodin strávených úklidem uběhlo strašně rychle.
Noční bavlněnou košili si zapomněla vzít z pod polštáře a tak se pro ni vrátila zabalená do osušky, která měla polapit poslední kapky vody stékající po bílé kůži. Letmým pohledem zkontrolovala budík, jestli je nařízený na sedmou ... a mohla jít konečně spát.

Když se později zachumlávala do měkkých peřin a její tělo začínalo uvolňovat znavené svaly, vzpomněla si, že na netu četla, že je dnes úplněk. Pootočila hlavu zabořenou do polštáře směrem k oknu bez závěsů, aby se podívala, kde se Měsíc nachází - většinou jí svítil do obličeje a tak musela hledat takovou polohu, aby se před ním trochu schovala . A při úplňku se většinou spalo obzvlášť špatně... S velkým potěšením ale zjistila, že je nebe zatažené a Měsíc ani hvězdy nejsou vidět. "To je skvělé! Dnes se mi bude krásně spát," pomyslela si spokojeně otáčejíc se na bok, do pozice, ve které se jí nejlépe usínalo.

**************

Začala se probouzet. Něco bylo jinak. Divně. Přes zavřená oční víčka cítila nával prudkého světla. Její vědomí se pomalu začalo vracet ze snového světa: "No jo, úplněk ..."
"Ale vždyť Měsíc nesvítil, byl schovaný," chtěla se přetočit z polohy na zádech, ve které se teď nacházela, na bok, aby unikla tomu pálení v očích. Nešlo to. Nemohla se pohnout.
"Co se děje?" neklid, který jí projel celým tělem vyslal zároveň i varovný signál k obezřetnosti. Její rozespalé oči se pokoušely mžourat do toho bílého světla, rozlévajícího se po ložnici a mozek se marně snažil určit příčinu. Nenacházel nic podobného ani ve vzpomínkách, ani mezi dosavadními zkušenostmi.
Řasy horních víček se oddělily konečně od těch spodních, aby se hned vzápětí opět spojily. Ten nával záře její oči ještě nemohly unést.
"Sakra! Co to je?" náhlý závan strachu jí projel celým tělem a vyburcoval její smysly natolik, že přeskočily všechny fáze pozvolného nabývání vědomí rovnou do probuzení se šokem. Chtěla se posadit na posteli, ale znovu zjistila, že se nemůže hýbat.
Překonala bolest v očích a násilně je otevřela. Noční ložnice, jindy zahalená tmou nebo mírným měsíčním svitem teď byla zaplavená bílým světlem jak ve dne. Připadala si jako na jevišti osvíceném reflektory. Jako by hrála důležitou hlavní roli a veškeré žárovky, bílé neony a lampy byly namířené na ní. To světlo bylo navíc tak prudké a přímé, že nebylo možné zahlédnout zdroj.
Sevřel se jí žaludek. Pocit pohody a bezpečí domova náhle, bez jakéhokoli přechodu či varování vystřídal strach.
Lekla se!
"Vždyť já tu nejsem sama!"

No ano, to byl ten pocit, který ještě před chvílí vnímala jen jako něco, co ji zneklidňovalo. Nyní ho dokázala pojmenovat.
Aličiny oči sjely ze stropu dolů, k zemi.
Rozvířený neklid v její hlavě a naprostá strnulost těla v ní vyvolávaly silný pocit nevole.
"Ještě štěstí, že alespoň očima mohu pohybovat", pomyslela si a už vzápětí se její bulvy pohly směrem k vnějším koutkům, aby viděla co nejníž.
Zasténala... Svaly v jejím těle se napnuly a chtěly odnést tělo co nejdál odtud. Nevěděla, jestli je to víc úlek nebo údiv:
okolo postele, skoro všude, kam dohlédla, stály nebo se mírně pohybovaly malé šedé postavičky.
Dívaly se na ni a ona se dívala na ně.

I když jejich vzezření bylo trošku komické, tak Alici to v ten moment komické vůbec nepřipadalo.
Uvědomovala si, že to díky nim se nemůže hýbat. Že se jí sice nijak fyzicky nedotýkají, ale přesto na ni působí. Byli to ti z nich, co stáli nehybně a jejich velkýma očima ji fixovali. Cítila se jako spoutaná neviditelnými lany, i když její tělo zůstávalo i nadále v pozici uvolněného nočního odpočinku: ležela na zádech a ruce i nohy měla volně rozhozené na posteli.

Dali ji malou chvilku, aby si je mohla prohlédnout. Nebo si to alespoň myslela.
Jejich hlavy byly neúměrně velké v porovnání s drobným, velmi štíhlým tělem s hubenými, poměrně dlouhými a kostnatými údy. Kůži měli šedou s jakýmsi lehkým nádechem zelené. Vystouplé veliké oči mandlového tvaru zabíraly snad půlku obličeje. Místo nosu měli jen dvě dirky a pod nimi malá ústa tvořená čárkou beze rtů. Velká hlava vypadala jak trojůhelník obrácený špičkou dolů a holá lebka bez jakéhokoli porostu byla podivně protažená směrem dozadu. Tenký krk, který hlavu podpíral se zdál být poměrně dlouhý a Alici napadlo, jak je vůbec možné, že tu velkou hlavu unese... Neměli na sobě žádné oblečení. Eventuálně ale to, co Alici připadalo jako kůže, mohl být ve skutečnosti jejich oděv.
Nekomunikovali mezi sebou žádnou známou ani neznámou řečí. Vlastně to nebylo nic, co by se dalo s řečí srovnat. Alice si jen uvědomovala jakési zvuky na pozadí, snad tóny a vzduch byl naplněný podivným neviditelným jiskřením či výboji. Věděla, že je to jejich způsob dorozumívání, kterému ale ona vůbec nerozumí...
Také si všimla, že ti, co stojí k její posteli blíž a nehýbou se, jsou vzrůstem menší. Odhadovala, že mohou měřit tak metr, metr třicet. Soudila tak podle toho, že jejich hlavy v porovnání s její vysokou postelí, přeci jen byly výš jak okraj matrace. Vzadu za nimi u okna viděla ještě další skupinku. Působili trochu odděleně od zbytku, jakoby povýšeně. Vzhledem byli skoro stejní jako ti, které pozorovala předtím. Jen byli o něco vyšší a Alici připadalo, jako by měli i jiný výraz ve tváři. Ano, čišela z nich jakási vážnost ... nepřístupnost ...



Pokračování
Skládá se ze 2 dílů
2. díl zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 4. května 2013 v 10:49 | Reagovat

Ali krásná povídka. :-) Je to Tvé prožití ve snu? :-)

2 alape alape | E-mail | Web | 4. května 2013 v 13:26 | Reagovat

Děkuji, Heli :-) A, ano, byl to sen. Je to už poměrně dávno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!