Dary lesa / 2.díl

7. května 2013 v 0:49 | Alape |  psaní

1. díl zde

Přišla na malé prostranství, které se před ní náhle otevřelo. Nebyla tu žádná tráva, jen několik málo kvetoucích fialkových kytiček, vzdáleně se podobajících zvonkům. Byly rozhozeny poskrovnu na různá místa a rostly na koberci z jehličí, kde se stromy rozestoupily a vytvořily malý volný kruhový prostor. Stín těchto vzrostlých velikánů tu nedovoloval růst ničemu, co mělo rádo slunce. Vzduch tu byl trochu jiný oproti okolí - snad jakoby ho protínaly drobné stříbrné nitky a působil sametově. Markétě připadalo, že ji hladí po tváři. Nevěděla čím, ale to místo se jí líbilo.
Přešla doprostřed a tam si tiše sedla. Položila ruce na zem a cítila, jak jí jemné jehličí šimrá na prstech. Drobné mravenčení přecházelo na dlaně a dál na zápěstí, jako by jí ruce vrůstaly do země a stávaly se součástí této jindy tak pichlavé pokrývky.
Seděla tiše a nehýbala se. Jen její dech, který byl hluboký a klidný, ji nadzvedával bujný hrudník a břicho v pravidelném pomalém rytmu.
Zaposlouchala se do ševelení stromů, které se po chvíli změnilo v tichou melodii. Zněly tóny klidné a pomalé, opakující se i nové a celé to dohromady působilo jak symfonie. Občas se ozval ptačí zpěv, který do té monotónnosti vnesl jakési náhlé vzrušení. I vítr, který ten den vůbec nefoukal, jako by se přidal a svým pisklavým altem vynesl zabarvení hudby do výšin, aby hned vzápětí ta kouzelná melodie opět spadla do klidných basů.
Markéta jen tiše seděla a užívala si koncert, který pro ni les přichystal. Bylo to něco nádherného. Zabrala se tak do posloucháni, že zapomněla na čas, na oběd ... na babičku.

Náhle se v jejím zorném poli, zcela na okraji, něco pohnulo. Takové svižné a veselé mihnutí. Pomalu otočila hlavu tím směrem a musela se usmát: dovádivá veverka nesla něco v tlapce a řítila se přímo na ni.
Koncert pomalu utichal až se rozhostilo úpné ticho.
Drobná veverka v hnědorezatém kožíšku se zastavila ne víc jak půl metru od Markéty a začala si pochutnávat na zrnku, které si přinesla. Na kraj mezi stromy přilétli 2 ptáčci a vesele čirykajíc se mezi sebou honili. A když se Markéta otočila vlevo, odkud cítila jako by ji někdo pozoroval, setkala se s nádherným měkkým pohledem hnědých očí srny, která si ji zvědavě prohlížela ze vzdálenosti asi 2 metrů.
To všechno podbarvovalo naprosté ticho. Ticho tichoucí. Takové, které - dokud ho člověk neslyší ...
... prostě: ticho, co většinou považujeme za ticho, je proti tomu hlučné ...
Přicházeli i další obyvatelé lesa - ještě jedna srnka, která zůstala dál mezi stromy a přilétl další pár ptáčků, který se usadil na větve nedalekého keře.
Markéta si je všechny zvědavě prohlížela. Takhle zblízka ještě nikdy neměla možnost. Snad jen v zoo, ale tam byli navzájem oddělení mřížemi klecí a voliér... Srdce ji plesalo radostí z toho, že přišli a že se jí nebojí.

Těžko říct, kolik času takto uběhlo.
Náhle se ale něco změnilo. Tak náhle, jako když lusknete prsty. Stojatý vzduch se najednou rozhýbal poryvem větru, tiché koruny stromů začaly ševelit a zvířátka, jako by se rozpomněla, že mají být jinde, se rozlétla a rozutekla.
Markéta se pomalu vzpamatovávala z krásného prožitku. Vstala, rukama si smetla zbytky jehličí přilepené na kalhoty a vydala se klidně a pomalu zpátky k chatě.

Byla ještě v myšlenkách v předchozích okamžicích a zase se nechávala vést lesem. Věděla, že i když to tam nezná, cestu najde. Les ji cestu ukáže.
"Oh!", prudce se zastavila a podívala se dolů k nohám. Ve své zádumčivosti málem šlápla na houbu, co se jí připletla pod nohy. "Ale to je hříbek!", zaradovala se nad hnědým kloboučkem středně velké houby. "Děkuji za ten dar," zašeptala tiše lesu. Opatrně vyjmula baculatou nohu z půdy a držíc houbu v ruce jak žezlo, šla dál.

Cestou přemýšlela nad pohostinností lesa, kolik ji toho dal poznat a uvidět. A kolik darů v podobě hub od něj dostávala: nehledala je, ale pravidělně o ně zakopávala. Měla jich už tolik, že si musela sundat mikinu, aby je měla kam dát.

V jednu chvíli sice přemýšlela nad tím, jestli by tam ty houby neměla raději nechat. Jen se podívat a jít dál. Ale tichý hlas, který uslyšela, ji to vyvrátil: "Dary se neodmítají! Jen se za ně děkuje!"

*****
Když se vrátila na chatu, byl už podvečer. Oči jí svítily štěstím.
A babička jen spráskla v údivu ruce: "Markétko, kde jsi našla tolik hub? Vždyť místní říkají, že ještě nerostou a že na svých místech zatím nic nenašli?!"

A když pak všichni společně večeřeli smaženici, Markéta se s úsměvem otočila na babičku a odpověděla jí: "To je dar od Lesa!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 7. května 2013 v 11:26 | Reagovat

:-)Ali,píšeš poutavě a krásně. :-)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 7. května 2013 v 18:23 | Reagovat

Souhlasím, dary se neodmítají, za ty se děkuje ;-)
Úplně se mi zastesklo po lese :-)

3 alape alape | 7. května 2013 v 20:37 | Reagovat

[1]: Helenko, děkuji moc ! :-)

[2]: Taky se už těším do lesa :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!