Dary lesa / 1.díl

6. května 2013 v 2:42 | Alape |  psaní
Blížil se víkend a Markéta se na něj už moc těšila. Jednak nebude škola, za prvé - a za druhé, co bylo teď daleko důležitější a zajímavější: jede s babičkou a s jejími přáteli na hory.
Byl podzim. Ale teprve začínající a tak ještě teplé, slunečné dny lákaly k dlouhým procházkám a pobytu v přírodě.
Markéta mívala víkendy s babičkou ráda. Už takto vyrazily několikrát a vždy to bylo fajn.
Sešla se většinou i zajímavá skupina přátelských lidí. Někdo jezdil pravidelně, jiní jen občas. I ti, co sem přijeli poprvé, vždycky dobře zapadli mezi ostatní - panovala zde vstřícnost a ohleduplnost. Každý byl přibrán do party. Vytvářely se zde i jakési diskuzní skupinky probírající různá témata. Bavila ji ta pestrost jejich názorů, občasné bouřlivé rozhovory hraničící naoko s hádkou. Někdy zas jeden člověk měl potřebu přesvědčovat druhého o své pravdě, ale jí připadalo, že dotyčný potřebuje přesvědčit spíš sám sebe... Všechny rozmluvy pak měly společné jedno: byly to zajímavé myšlenkové náměty, při nichž Markéta špicovala uši, aby jí nic neuniklo. Většinou v tom byl nádech tajemna.
Dalším důvodem, proč ji byli tito lidé příjemní byl ten, že nikdo nedělal rozdíl mezi jejich věkem. Takže i ona, jakožto 16ti letá si se všemi tykala a všichni "velcí" ji brali jako rovnocenného partnera, což se během všedních dnů většinou nestávalo. No řekněte - tykačka s profesorkou nebo s pokladní v supermarketu? To fakt nejde. Všude ji brali jako pubertálního výrostka, který spíš dělá problémy a zmatky ...

Odjíždělo se v sobotu brzy ráno vlakem a ještě pak, asi po 3 hodinách jízdy, je přijel majitel chaty autem vyzvednout na nádraží. Cesta dál trvala přibližně 1/2h, jelikož z hlavní pohodlné silnice brzo sjeli na klikaté horské silničky, kde se nedalo jet rychle.
Hned po příjezdu se šly ubytovat a pak najít ostatní, aby se s nimi pozdravily...

Na zdejším pobytu bylo prima i to, že když se dospělí zabrali do hovoru, tak ani nepostřehli, že se Markéta někam vytratila. Měli svou zábavu stejně jako ona své procházky po okolních lesích. A když se večer všichni zase sešli, většinou se udělal oheň a za všeobecného veselí se grilovalo něco moc dobrého.

Markéta milovala zdejší drsnou krajinu. A horalé byli lidé pracovití a dobrosrdeční. Život zde musel být těžký. Babička jí vždycky říkávala, že tu žijí lidé s velkým karmickým zatížením...
"Je tu nádherně," přemýšlela často dívka, když hned po příjezdu vyběhla nad chatu na malý kopeček a celá natěšená se rozhlížela po okolí, "ale nevím, jestli bych byla schopná opustit pohodlí města..."

Měla ráda tu divokost zdejší přírody: hluboké lesy ponechané v jejich původním stavu, skoro bez lidského zásahu. Byly tak rozdílné oproti uměle budovaným městským parkům, které poskytovaly jedinou oázu zeleně v šedi měst. Ano, záhony růží a posekaná upravená tráva působily hezky pro oko, ale necítila z té vší nádhery žádnou energii. Jako by byly mrtvé... Zatímco tady - tady ta divokost a živelnost sálala z každého stébla trávy, z každé květiny i stromu. A to vše ještě doplňovala síla a moudrost hor, která byla cítit na každém kroku! Zde se cítila svobodně ... tak volně ... v souladu sama se sebou a okolní přírodou.
Chodila ráda sama. Mohla tak v tichosti, nikým nerušena, procházet lesem a pozorovat jeho klidnou majestátnost.
Měla takový svůj malý rituál: vždy, když vstoupila mezi ty urostlé a statné stromy, přebrodila se pár keříky a minula malý palouček, který se nacházel kousek od začátku lesa, spadla z ní veškerá tíha všedních dní a ona se mohla naladit na les. Vycítit jeho atmosféru a vůni. Uspořádanost a přirozenost. Bezbřehost ... A jak tak pomalu vcházela stále hlouběji, vduchu si s lesem povídala. Nejdřív ho pozdravila. Pak většinou přešla do delšího monologu, kdy lesu vyprávěla, jak jde škola, jak žijí lidé ve městě a co je u ní nového. Nakonec ještě zmínila, že je ráda, že může být s ním a jak se už těšila ...

A zatímco pokračovala dál tou svou pomalou chůzí, stávala se víc a víc součástí tohoto světa ... a ten běžný nechávala někde hodně daleko za sebou, jak napůl svlečený plášť přehozený jen přes ramena, který z vás spadne v nestřeženém okamžiku a ještě jej vítr odnese někam dál ... a vy si toho ani nevšimnete.
Byla místa, kam ji les vábil a zase jiná, kam cítila, že nesmí. Že ji tam to místo nechce a že by to pro ni mohlo být nebezpečné, i když se třeba na první pohled vůbec nijak nelišilo od okolního prostoru.
Respektovala to.
A tak se toulala lesem. Ve své zádumčivosti. Bez zbytečných slov.
Cizí pozorovatel by řekl, že bezcílně. Ona v tom však spatřovala systém a věděla, že ji les ukazuje svá zákoutí, kterých by si jinak nevšimla, že ji chrání před nebezpečími a že ji tak vlastně i učí... jakémusi vnímání a jemnosti, která za všedních dnů byla nepostřehnutelná.

Cítila les jako bytost. Jako něco mohutného a moudrého, co sice nikdy neviděla, ale vyciťovala. Věděla - ne, nevěřila, ona věděla - že je s ní, že ji doprovází...




Pokračování
Skládá se ze 2 dílů
2. díl zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 6. května 2013 v 10:41 | Reagovat

Krásné.Moc pěkně napsané. :-)

Babička jí vždycky říkávala, že tu žijí lidé s velkým karmickým zatížením...-to mě zaujalo.

2 alape alape | E-mail | Web | 6. května 2013 v 13:44 | Reagovat

[1]: Děkuji moc :-)                      V této konkrétní oblasti, do které jsem příběh zasadila, aniž bych ji ale blíže specifikovala, místní lidé - horalé - se potýkali s neskutečnými osobními problémy. To je sice "běžné" všude, ale zde byl výskyt jaksi daleko zhuštěnější a výraznější. Moje známá, která se věnuje Tarotu, pak podle tarotové numerologie (která je dle mého názoru úplně jiná, než běžná numerologie) - tak zde zjistila vysoký výskyt "devítek"

3 Helena Helena | E-mail | Web | 6. května 2013 v 18:15 | Reagovat

[2]: Já tomu i věřím,nic není náhoda,ani sousedé,a myslím si,že i vesnice přitahuje tak trochu stejnorodé lidi. ;-)Ale věřit neznamená vědět. :-)

4 alape alape | E-mail | Web | 6. května 2013 v 19:20 | Reagovat

[3]:Tohle taky nevím, jen tomu věřím ... jako vysvětlení mi to dávalo logiku pro jejich strasti. A ta koncentrace stejného na velmi malém místě ... problémy, které byly nevenek různé - tak v principech byly naprosto shodné a tolik "devítek" pohromadě jsem taky nikdy nikde jinde zatím neviděla

5 Radka Radka | E-mail | Web | 6. května 2013 v 22:45 | Reagovat

Musím si vždy udělat čas, abych se v klidu mohla začíst. Protože na náhody nevěřím, nějaký význam ty devítky mít budou. Jsem zvědavá na pokračování :-)

6 alape alape | E-mail | Web | 6. května 2013 v 23:00 | Reagovat

[5]: Ty devítky tam - to byl opravdu fenomén. Čánek o nich ale nebude :-D :-D  :-D

7 Radka Radka | E-mail | Web | 6. května 2013 v 23:02 | Reagovat

[6]: No, to jsi mě dostala :-D
Ale i tak se těším, něco zajímavého tam určitě bude ;-)

8 alape alape | E-mail | Web | 6. května 2013 v 23:06 | Reagovat

[7]: Zítra je tu, už ho mám napsaný. Jen ho ještě přečtu a zkontroluju sloh ... Vznikl jako celek, jen mi přišel moc dlouhý, tak jsem ho rozdělila ... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free counters!